Pavel Pavlovský

V listopadu roku 2021 to bylo neuvěřitelných 55 let, kdy Pavel Pavlovský nastoupil jako herec do plzeňského činoherního souboru. A stále je nepominutelným členem. První role nastudoval ještě jako student pražské Akademie múzických umění. Mezi významnými postavami první sezóny byl euforický pozitivista Josef ve hře M. Reje z Naglowitz Život Josefa. Nový člen ansámblu zaujal, okouzlil, přesvědčil, a tak už během prvních let vytvořil velké postavy českého i světového repertoáru: Ferdinanda v Úkladech a lásce, Myškina v Idiotovi, Zajíčka v Lucerně, D’Artagnana ve Třech mušketýrech, Raskolnikova ve Zločinu a trestu a titulní role Hamleta a Loupežníka. V roce 1970 přijal nabídku Otomara Krejči k angažmá v Divadle Za branou, kde působil až do jeho zrušení v roce 1972. Druhý odskok Pavla Pavlovského do pražského Realistického divadla trval osm let (1981–1989). Na základě hostování v Ionescově hře Král umírá mu nabídlo trvalý pracovní poměr i Divadlo na Vinohradech. Tuto možnost už ale nevyužil. Přesto, že je rodilý Pražák, zůstal Plzni věrný. Důvodem je jistě i dlouholeté manželství s Monikou Švábovou. Jako herečtí partneři vytvořili řadu klíčových vztahů, ze kterých je cítit porozumění a vzájemná inspirace (Nebezpečné vztahy, Měsíc nad Buffalem, Cesta dlouhým dnem do noci, Lev v zimě).

Pavel Pavlovský je herec s bohatou tvůrčí fantazií, velkou citovou hloubkou a smyslem pro stavbu postavy. Technická preciznost se skrývá za pravdivostí výrazu. Dokáže vyjádřit i to těžko definovatelné, co nazýváme tajemstvím postavy. Na scéně plzeňského divadla vytvořil 145 rolí. Postavy životních rozervanců a entusiastů vystřídaly v posledních letech manipulátoři s lidským osudem (Richard III. ve stejnojmenné Shakespearově hře, Jago v Othellovi,  Valmont v Nebepečných vztazích), tragicky rozpolcení velikáni (Jindřich v Becketovi, Král Lear ve stejnojmenné Shakespearově tragédii, Sir v Garderobiérovi), oběti manipulátorů (Ill v Návštěvě staré dámy, Voigt v Hejtmanovi z Kopníku, Rieger v Odcházení), nerozhodní intelektuálové zejména v čechovovském repertoáru (Trigorin v Rackovi, Gajev ve Višňovém sadu). Svoje komediální postavy ztvárňuje s neodolatelným šarmem a temperamentem (Jindřich II. ve Lvu v zimě, Sheridan Whiteside v Přišel na večeři, George Benson v Měsíci nad Buffalem). Smysl pro prolínání tragiky a komiky prokázal jako Cyrano v Cyranovi z Bergeracu. Pavel Pavlovský říká: „Herec musí mít rád všechny své postavy. I padouchy, protože jimi na určitou dobu je, a musí jím rozumět (Harpagon v Lakomci). Za roli Kerženceva ve hře P. Kohouta Ubohý vrah získal prestižní Cenu Thálie (1993), za krále Jindřicha II. V Anouilhově hře Tomáš Becket obdržel cenu Českého literárního fondu. Město, kde zapustil kořeny ho v roce 2011 ocenilo Historickou pečetí města Plzně – nedávno vstoupil do Dvorany slávy v režii Plzeňského kraje. Tato pocta je určena pro osobnosti, jejichž život a práce jsou s regionem nerozlučně spjaty, současně však jeho hranice značně překračují.

Pavel Pavlovský je znám svou odvahou a neústupností. Den po brutálním potlačení studentské demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989 přečetl před premiérou Shafferovy Černé komedie prohlášení, které odsoudilo policejní zásah. Byl to počátek Sametové revoluce v Plzni. Od prvních dnů pracoval jako předseda stávkového výboru. Z vůle souboru byl v roce 1992 zvolen šéfem činohry Divadla J. K. Tyla. Prioritami pro něho v tomto postavení byly: úcta k obecenstvu, vyváženost vážného a komediálního repertoáru, hledání vnitřní aktuálnosti jednotlivých titulů a umělecká vytíženost souboru. Po dvaceti letech požádal o uvolnění z funkce, aby se mohl plně věnovat své herecké profesi. Nezastírá zklamání z morálního úpadku naší společnosti, ale odmítá pasivitu. „My si pořád myslíme, že divadlo by mělo přispět k jakémusi zušlechtění duše, jinak by celá ta velká oblast umění ztratila smysl. Právě ona by měla sloužit jako protiváha k tvrdé honbě za profitem.“ 

V uplynulých sezónách jste jej mohli vidět jako vynálezce Prokopa ve Sboristech, kteří komediálním způsobem reflektovali dobu komunistického režimu, Jana Škodu ve divadelní fresce o slavném plzeňském rodáku Škoda!, výrazného lyrického gesta se nezalekl v tragédii o Drahomíře v roli pohanského kněze Česty. Jeho působivá postava Joachima von Essenbecka nezadržela ponurý běh dějin ani tragický osud své rodiny v Soumraků bohů. V humorné poloze se jeho jedinečný dr. Gruntorád z Postřižin neubrání nástupu nových vynálezů, zkracování ani půvabům paní správcové. Dalším vrcholem hereckého umění Pavla Pavlovského je postava Komořího (Neapolská choroba), který si z Hradu přijede na kliniku léčit průjem, jenž z moci své funkce diagnostikuje jako interesantní pohlavní chorobu. Zároveň se s ním diváci znovu setkávají jako s jedním z podezřelých v Pasti na myši, v roli Starého Kenedyho ve Vánocích na poušti, v postavě Gilese Coreye v Čarodějkách ze Salemu, Radovida (Radúz a Mahulena). A v současné sezóně se diváci mohou těšit na opětovné setkání s Pavlem Pavlovským na jevišti Velkého divadla. 

Pavel Pavlovský miluje Mo, Pa, Ši a Ess.