Díky, Dalibore!

Poslední rozloučení se uskuteční v sobotu 27. dubna od 13.00 v Korandově sboru Českobratrské církce evangelické v Plzni. 

Dalibor Tolaš se narodil v roce 1960 v Ostravě. Zpěv studoval soukromě, po krátkém angažmá v Ostravě získal v roce 1984 angažmá jako sólista v Ústí nad Labem, od roku 1990 byl sólistou opery DJKT. Sám později vzpomínal na své získání angažmá v Plzni jako na jeden z klíčových mezníků ve svém životě. Jeho dobře technicky zvládnutý baryton vynikal měkkým nasazením tónů a v Plzni za 33 let svého angažmá ztvárnil většinu stěžejních barytonových rolí ze světových i českých oper. Do jeho repertoáru patřili například Kalina (Tajemství), Přemysl (Šárka), Bohuš z  Harasova (Jakobín), Figaro (Lazebník sevillský), Holanďan (Bludný Holanďan), Scarpia (Tosca), Jago (Othello), Nabucco (Nabucco), Rigoletto (Rigoletto) či Michonett (Adriana Lecouvreur).

Často vystupoval v  operetách i muzikálech, kde s  úspěchem ztvárňoval velké role, například Fred Graham (Kiss me, Kate), Otto (Ferdinand), Jupiter (Orfeus v  podsvětí), Obolski (Ohňostroj), Dr. Falke (Netopýr), Starobyl Vznešený (Cats), Otec Lorenzo (Romeo a Julie) nebo Řek Zorba ve stejnojmenném muzikálu.

Hostoval nejen na většině českých operních scén, ale po celé Evropě a také v  Japonsku. Byl nositelem řady ocenění: Ceny Českého literárního fondu, Ceny Svazu českých dramatických umělců, laureátem soutěže Mozartova Praha, dvakrát byl nominován na Cenu Thálie. 

Na Dalibora Tolaše vzpomíná šéf opery Jiří Petrdlík: „Dalibora jsem poznal hned na začátku svého angažmá v DJKT jako charismatického člověka plného optimismu a energie, vstřícného a velkorysého kolegu a zároveň příkladného a nesmírně zkušeného profesionála. A vždy jsem mu v dobrém slova smyslu záviděl, jak kromě toho umí výborně vykládat skvělé vtipy, což mně nikdy nešlo. I jen letmé setkání s Daliborem třeba na chodbě v zákulisí mi často zvedlo náladu. Myslím, že mnoho mých kolegyň a kolegů toto cítí podobně. A Dalibor takový zůstal až do posledního období, kdy i přes své zdravotní peripetie dokázal s naprostou přirozeností kolem sebe šířit úsměv a radost. I nyní, když s lítostí píši tyto řádky, jsem se přistihl, že při vzpomínání na něj se usmívám. Díky, Dalibore!"