„Divadlo je krásné obohacující dobrodružství“

Prévostova novela z roku 1731 je až dodnes poměrně častou předlohou nejen divadelních adaptací. Čím podle vás tak dlouho po svém vydání oslovuje další a další generace umělců?
Poměrně krátký román Manon Lescaut abbého Prévosta (1697–1763) je to jediné, co z jeho rozsáhlého více než dvousetsvazkového literárního díla přežilo do současnosti. Ale přežilo a žije. Dodnes má své čtenáře a hlavně inspirovalo a inspiruje dodnes mnohé tvůrce, literáty, hudební skladatele, choreografy i filmaře. Proč? Je to silný příběh o lásce a touze a zničující vášni. Ale žádné ze zpracování, které jsem měl možnost poznat nedosahuje strhujícího až zběsilého rytmu plného překvapivých až velmi drsných situací. Překvapivá je otevřenost knihy, včetně silného erotického náboje. Je to zároveň nelichotivý portrét společnosti té doby. Však také byla ve své době na nějaký čas cenzurou zakázána. Doporučuji k přečtení! Vyšla česky několikrát a je poměrně snadno dostupná. Když se překousnete přes prvních asi třicet stránek, nastane opravdu spalující vášnivá jízda Manon a rytíře des Grieuxe směrem do pekel.

Čím oslovila vás?
V našem obecném kulturním povědomí je příběh Manon Lescaut silně zakotven především díky nádhernému a dosud živému veršovanému dramatu Vítězslava Nezvala z roku 1940. Nezvalovy podmanivé poetické verše, které jsou zároveň oslavou krásy českého jazyka, okouzlily a dodnes okouzlují nové a nové zejména mladé čtenáře a mnozí si je v sobě nesou dále do života.

A tak když se řekne Manon, většině z nás okamžitě vybaví:

Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl, Manon je včela.
Manon je růže hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě, Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu.

Příběh Manon tedy dobře v Česku známe a díky Nezvalovým veršům jej máme ve svém povědomí uložen jako velkou poezii. Ani já se nepovažuji v tomto za výjimku.  

Ve scénografii vaší inscenace Massenetovy Manon lze najít vizuální podobu se stylem poloviny minulého století…
Hlavním cílem každé mé inscenace je pro mě spolu s mým týmem výtvarníků najít řešení, které jazykem divadelní fantazie a stylizace vypráví co nejsugestivněji příběh díla pro diváka naší současnosti. A zprostředkovává co nejintenzivněji dialog mezi autorem a současností. Pro tuto inscenaci jsme vytvořili specifický originální jevištní stylizovaný svět, který pochopitelně čerpá inspiraci v různých epochách. Román se odehrává ve třicátých letech 18. století, libreto opery svým způsobem tyto reálie reflektuje. Massenetova hudba hovoří francouzským hudebním jazykem konce druhé poloviny 19. století, i když jsou tam jisté hudební či formální prvky směřující k době, kdy se děj odehrává, někde záměrně použity. Není to však dominantní. Je to spíše další barvička skladatelova bohatého výrazového spektra použitého v této opeře velmi invenčně. A my dnes operu inscenujeme ve dvacátých letech 21. století. A stáli jsme jako tvůrci před otázkou, jaký jazyk a dobovou analogii pro svět naší inscenace zvolit. Cílem bylo dát divákům co největší prostor pro identifikaci s postavami, avšak aby zároveň cítili, že jsou z trochu jiné doby, která má o něco přísnější hierarchii a společenská pravidla než ta naše. Východisko pro kostýmní výpravu jsme našli v přelomu 50. a 60. let minulého století. Neznamená to nějaké konkrétní zařazení do doby, ale inspiraci, ze které vychází naše vyprávění příběhu Manon. Manon Lescaut!

Jaké jsou silné stránky libreta a hudby Massenetovy Manon?
Massenetovo dílo vypráví milostný příběh mladé Manon Lescaut a rytíře des Grieuxe v šesti zcela kontrastních, někdy velmi výpravných obrazech. Na začátku se ocitáme před hostincem v Amiensu a pak s našimi hrdiny putujeme dále do Paříže. Zde nejprve navštívíme skromný byt Manon a des Grieuxe, dále promenádu Cours le Reina, chrám St. Sulpice i kasino v Hotelu Transylvanie. Manon pak doprovázíme až na konec jejího krátkého života do přístavu Le Havre. To vše je podpořeno barvitým hudebním zpracováním s výrazným divadelním účinkem. Hudba je emotivní a extatická, plná citu, ale i humoru. Mnohdy s lehkou ironií i upřímným citem, ale též s falešnou hrou, kterou hrají mnohé postavy příběhu, včetně Manon, jako svůj životní program. Je to hudba v prvé řadě krásná, francouzsky lyrická a mimořádně melodická, s řadou dramatických kontrastů, divadelně velmi účinná. Operu skladatel koncipuje jako opéru comique. Nechybí zde ani mluvené dialogy, mnohé jsou napsané jako melodram s orchestrálním doprovodem. Dá se však říci, že toto žánrové označení mnohde skladatel překračuje jak směrem k opéře lyrique, tak zejména v 1. obraze 3. dějství, který končí baletní scénou, zase k velké francouzské opeře. Síla celku hudební dramaturgie Massenetovy Manon spočívá v bohatosti a kontrastnosti použitých prostředků od lehkých, někdy až vaudevillově koncipovaných scén přes vypjatou lyriku až k výpravným operním scénám. Vše je ovšem podřízeno divadelní účinnosti celku, přes určitou dílčí fragmentizaci a někdy až zdánlivou žánrovou neslučitelnost.

Opera nabízí jedinečnou příležitost vytvořit na scéně šest kontrastních obrazů, přesto vzájemně propojených. První dějství v hostinci v Amiensu je důležitou expozicí hlavních postav příběhů. Náhodná setkání na přestupní stanici, která se pro Manon a des Grieuxe stanou fatálními. Co by bylo, kdyby… Scéna je u nás jakýmsi reliéfem, možná až dlouho předscénou. Ten velký svět, plný krásy, bohatství a zábavy, po kterém tolik touží Manon, je za dveřmi hostince. Tam, kam zatím nemůže obyčejné děvče jen tak, bez správného doprovodu, samo vstoupit. Druhé dějství je v Paříži v bytě Manon a des Grieuxe. Z velkého světa je jí určen pouze výřez, malý prostor, a i když je zcela zaplněn upřímnou láskou a něhou rytíře des Grieuxe, není to pro Manon stále nějak dostačující. Kola osudu se dále a nebezpečně roztáčejí a otevírá se před námi velký svět. Schodiště ke slávě a schodiště, na kterém je dobré se všem nyní „důležitým“ a zde přítomným ukázat!

Kostel ztrácí svůj smysl azylu a útěku od světa. A v kasinu je schodiště přímou cestou do pekla, cestou ke smrti, i když na červeném koberci! Přístav Le Havre – poslední stanice – a Manon pouhou věcí, určenou k přepravě kamsi daleko. U Masseneta rovnou ke smrti! Massentova Manon (tak jako Nezvalova) se do Ameriky už nedostane. Láska jako nebezpečně sladký smrtící sen! A celé to po celou dobu rámují telefonní automat, kterým se nedá zavolat na správné číslo o pomoc, a na druhé straně jízdní řád, ale vypadá to, že jsme nenašli správný spoj k správnému cíli. Anebo neměli najít? A kamenná lavice, místo prvního setkání Manon a rytíře des Grieuxe, jako by se postupně měnila téměř v temný náhrobek.

Operu na tentýž námět napsal nedlouho po Massenetovi i Giacomo Puccini. V čem se pro režiséra liší tyto dvě operní adaptace, jejichž autory jsou značně rozdílné skladatelské osobnosti?
Pucciniho Manon považuji za nejlyričtější z jeho oper, se silným poetickým rozměrem, která zároveň udělal z Pucciniho skladatelskou hvězdu a otevřela dveře k jeho dalším operním úspěchům. Měl jsem to štěstí, že mě potkala možnost (kterou jsem si velmi a dlouho přál) inscenovat Pucciniho Manon Lescaut. Nakonec k tomu došlo v roce 2012 v Bratislavě ve Slovenském národním divadle. Pucciniho libretisté epizody příběhu předkládají ve čtyřech dějství. Jsou to čtyři obrazy z příběhu. Seznámení v Amiens. Manon u bohatého milence a její neúspěšný útěk s rytířem des Grieux. Le Havre – deportace Manon spolu s padlými ženami do Ameriky. Smrt Manon na rozpálené americké poušti. Je zde méně sólových rolí, které by přecházely do dalších dějství. Jsou pouze čtyři a postupně odpadávají. V poslední dějství je prostor pouze pro Manon a rytíře des Grieux.

Manon je poměrně rozsáhlá opera, a to nejen svým pětiaktovým schématem, ale například také díky zapojení baletu, sborovým scénám atd. Jak má režisér a inscenační tým přistupovat k dílům, která mohou být pro dnešního diváka neúměrně dlouhá?
Ano, opera je v plném znění opravdu poměrně dlouhá. Když jsme připravovali tuto inscenaci Manon pro původní ostravské nastudování, s francouzským dirigentem Brunem Ferrandisem, rozhodli jsme se pro naši inscenaci i přes nezbytnost některých dílčích škrtů držet strukturu celku opery. A zároveň se i s přestávkami vejít maximálně do tříhodinové délky představení.  Škrty se v naší inscenaci týkají zejména mluvených textů a rozměru některých sborových scén (zejména tam, kde je žádán například dvojsbor). Z hudebních čísel byla vypuštěna píseň Lescauta v 1. obraze 3. dějství a taky byla zkrácena baletní hudba. Pro aktuální plzeňské uvedení jsem na přání uměleckého vedení zdejší opery provedl v podobném duchu ještě několik drobných škrtů, kdy jsme ve třetím dějství vypustili baletní scénu a ve čtvrtém dějství škrtli árii Lescauta a Guilota.

Láká vás pro inscenování ještě nějaká opera Julesa Masseneta?
Manon je mé třetí setkání s operním dílem tohoto skladatele. V roce 2010 jsem v tehdy ještě samostatné Státní opeře Praha jeho Dona Quichota. A v témže roce v Ostravě ještě jeho nejslavnější operu – Werthera. Byla to navíc pro mě a pro dirigenta Roberta Jindru, tehdy nového hudebního ředitele opery Národního divadla moravskoslezského, naše první inscenace v novém působišti. Celkem tři zajímavá inspirativní setkání. Každá z těchto oper je něčím jiná a taky vznikly pochopitelně tři zcela rozdílné inscenace. Žádný další Massenetův titul z jeho rozsáhlého operního díla ( je to více jak 40 oper!) pro sebe vyhlédnutý nemám. Ale kdo ví, jaká setkání nás ještě čekají…

Máte na svém kontě celou řadu nejen operních, ale i činoherních či filmových režií. Každý žánr jistě vyžaduje rozdílnou režijní práci. V čem je pro režiséra specifický a atraktivní žánr opery?
Já považuji operu a hudební divadlo za své domácí teritorium. Do této oblasti patří i má práce pro televizi na poli hudebních pořadů rozličných formátů. Na to mám konec konců i vysokoškolský diplom! Ale byl jsem vždy vděčný i za nabídky k režii činoher a měl jsem tu možnost potkat se s řadou pozoruhodných titulů. Opera je však pro mě královna divadla, svou syntetičností, stylizací, umělostí, která má však obrovskou schopnost sdělovat hluboké pravdy o našich citech a pocitech, dotýkat se transcendentna i naší každodennosti. Máme v ní možnost být marnotratně opulentní i drásavě jít na samotnou dřeň lidské existence a životní pravdy. Jde jen o to s otevřenýma očima, ušima, myslí, srdcem a divadelní představivostí číst skladatelův zápis. Kompletní! Hudbu i text! Rozpoznat jejich divadelní potenciál. Proč a kdy autor zvolil tyto prostředky, proč dílo napsal, a  hlavně, co jím chtěl ve své době sdělit. A jak lze jeho dílo, jeho vzkaz, číst dnes. Úkolem režiséra je oživit divadelním jazykem dílo teď a tady a všechny spolupracovníky zúčastněné na inscenaci inspirovat k co nejlepším výkonům i vzájemnosti společné tvorby! Úspěšně provést všechny náročnou cestou k živému divadlu, které zaujme a osloví diváky. Je to krásné obohacující dobrodružství. A když se to povede, je to velká společná radost!

Děkuji za rozhovor.

Vojtěch Frank