Ladislav Smoček: „V Plzni mám stálý domov“

Pane dramatiku a režisére, 24. srpna oslavíte významné životní výročí, devadesáté. Co byste si ke svým devadesátinám nejvíce přál?
Vůbec bych si přál, abych v tom čase, který mi ještě na světě zbývá, dokázal přivést k přijatelnému konci to, čím se delší dobu zabývám; pokouším se stvořit po letech divadelní hru s přáním, aby se mi podařilo vystavět ji v takový duchovní i vizuální tvar, který už nevolá po změně. To, že do toho mého snažení, které je ve skutečnosti mé soukromé, šťastné dobrodružství, zasáhlo takzvané kulaté výročí narození, mi dovoluje na vaši otázku poměrně snadno odpovědět. V mém okolí je dostatečně známo, že narozeniny, zejména ty s ohavně vysokým číslem, přestože je to jistý úspěch přírody a částečně snad i můj, nedokážou ve mně vzbudit oslavný pocit. Ale jak jsem jinde již opakovaně řekl, těžkou hlavu z toho nemám. Takže letos bych si přál šťastné dokončení toho mého snažení. A to je věru dost.

Co vás ve vašem dětství dovedlo k tomu, abyste se přihlásil ke studiu divadelní režie?
Tady se mohu pouze dohadovat. Jen pro přesnost: nepřihlásil jsem se v roce 1952 ke studiu režie na DAMU, ale na herectví. O tom, co je to divadelní režie, jsem neměl nejmenší ponětí. Nezajímalo mě to, ani nemohlo, nevěděl jsem, že se tento obor vyučuje. Přesto je fakt, že jsem byl přijat na katedru režie a absolvoval tento obor bez problémů. Je fakt, že jsem vyučený režisér. Jak k tomu došlo? Ve vaší otázce padlo slovo „v dětství“ – to mě dovede snad k odpovědi. Mám za to, že v oboru divadla vůbec nemůžete být způsobilý, pokud ve vás nedřímají patřičné vlohy, abyste nadějně způsobilý byl. Vlohy můžete zdědit, alespoň částečně, po rodičích. Otec byl důstojník armády první republiky, vzdělaný, společenský, ale podle mě vlohy pro divadlo neměl. Moje matka, naopak, patřičné vlohy měla. Její extrovertní smysl pro směšné byl naprosto celoživotně výrazný, v mládí si párkrát zahrála ochotnicky divadlo v Týně nad Vltavou. Moje sestra měla úžasný smysl pro směšné též, aniž by si k divadlu přičichla. Co se mě týče, pozorovali to na mně kamarádi, především spolužáci. Byl jsem pochopitelně bavičem třídy na gymnáziu. Uměl jsem napodobit kantory, státníky, někdy až k nerozeznání. A teď jsem se dostal k jádru věci. Podvědomě, vedle toho, co bylo na imitované osobě snadno vidět a slyšet, člověk podvědomě současně absorboval její duševní obsah, zejména její duševní rozsah, a tak jsem se vlastně zmocnil jejího myšlení, a to už nebyla pouhá imitace. Dřímal ve mně asi dar vnímat podvědomě především duševní obsah, a tím pádem kvalitu dané osoby. Byla to zřejmě součást mého chápání vůbec, a to mě asi provází dodnes.

Rodiče často pořídí svému dítěti loutky, ba celé loutkové divadélko, což byl můj případ, a tam to možná už začalo. Loutky jsem po jevišťátku vodil, byly to malé, primitivní loutky, snadné k ovládání, měly jen jejich paže, a vytvářel si různé situace, ale především jsem se duševně skrze ty loutky nejraději angažoval v tom, co říkaly. – Tohle je myslím to podstatné.

Když kolem maturity v roce 1951 došlo na lámání chleba, přihlásil jsem se ke zkouškám na herectví. Přečetl si předtím Stanislavského, mylně ho pochopil, a tím pádem prohrál na celé čáře. To bylo odpoledne. Dopoledne byl pohovor před komisí, a to mě zachránilo. Byl rok 1952, dostal jsem otázku, co se dělo, když Američané osvobodili Plzeň. To bylo něco pro mě! Dodnes je to jedna z podstatných, povznášejících chvil mého života. Začal jsem slovy interpretovat veškeré to tehdejší dění, celý ten dlouhatánský prožitek 6. května 1945, a cítil jsem, jak všichni fascinovaně na mě zírají, a to mě zachránilo. Vedoucí přijímací komise Radovan Lukavský mi řekl, že všichni usoudili, že mám vyložený režijní talent, což vyplývalo z formy a imaginativní síly mého spontánního líčení těch chvil. A že bych se mohl přihlásit k režijním zkouškám na FAMU, nebo ještě toho odpoledne, vlastně hned, k přijímacím zkouškám na divadelní režii ve čtvrtém poschodí, které právě tam nahoře probíhají. To, abych se mohl podrobit zkoušce tam, přijímací herecká komise ihned zařídí. Nezaváhal jsem ani na vteřinu a rozhodl se pro čtvrté poschodí, ne pro FAMU. Po vyzkoušení mě ti ve čtvrtém poschodí přijali s těmi nejlepšími známkami, to jest za A. Takže vrozené vlohy pro divadlo mě dovedly na katedru divadelní režie.

Řekněte mi tři momenty, které vás nasměrovaly z Plzně do Prahy.
První moment byla skutečnost čtyřletého studia v Praze. Druhý, rozhodující moment, bylo pozvání Alfrédem Radokem, abych se jako režisér připojil k jeho týmu u příležitosti založení Laterny Magiky v Praze. (Po senzačním úspěchu na světové výstavě v Bruselu roku 1958.) Měla to být trvalá scéna. Režiséru Radokovi jsem asistoval při jeho inscenování východoněmecké hry Ďábelský kruh ve Stavovském divadle. Tehdy mi dal na starost režírovat celý početný „druhý plán“. Byl jsem tehdy, v roce 1954, tuším ve druhém, nebo už třetím ročníku studia na DAMU. Alfréd Radok mi vymohl po premiéře, jako uznání za můj příspěvek inscenaci, dvojnásobný honorář. Nastoupil jsem k němu do trvalého angažmá v lednu či únoru roku 1960, po tříletém angažmá v Brně. Třetí, ten definitivní moment, bylo založení Činoherního klubu (1965) a angažmá ve Státním divadelním studiu (SDS), pro ten účel už od roku 1963, v jehož rámci Činoherní klub měl vzniknout. Připravoval jsem od té chvíle první inscenaci v Činoherním klubu, svoji hru Piknik. Tím mé nasměrování do Prahy skončilo.

Ano, s Činoherním klubem jste celoživotně spjatý. Co je pro vás od napsání Pikniku podstatnější – býti dramatikem nebo režisérem?
Od chvíle uvedení Pikniku je podstatnější pro mě být dramatikem. Schopnost stvořit hru je schopnost stvořit z ničeho něco. Režisér inscenuje hru, kterou vymyslel a stvořil někdo jiný. Pro mě hra jiného autora je daná partitura. Sebevětší nutné úpravy ve prospěch věci neznamenají pro mě nikdy, a za žádnou cenu, spoluautorství. Režisér stvoří silnou, svébytnou inscenaci, ale není autorem. Je autorem inscenace, třeba i velmi (kladně) odvážné. Ale vždy stvořil inscenaci, hru vymyslel a stvořil někdo jiný.

Režíroval jste kromě Prahy také v Brně a v dalších městech, v zahraničí. Kde vám kromě Prahy bylo životně nejlépe? Kam byste se vždy v životě rád vracel?
Říkáte kromě Prahy. Kromě Prahy – mé angažmá v Brně. Protože bylo zásadní, podařené a šťastné. Trvalo od počátku roku 1957 do posledního dne roku 1959, možná ještě pár dní v lednu 1960. Šlo o mou poslední tamní premiéru dánské hry Volná neděle. Ředitel Zdeněk Dinter byl zároveň můj nejbližší přítel. Celý soubor znamenal pro mě souznění a společné chápání. To hřeje dodnes. – A také nepochybně Curych. Intendant divadla Theater am Neumarkt Felix Rellstab, rovněž se stal mým mnoholetým blízkým přítelem, až do jeho skonu. Pozval mě, abych v roce 1967 zinscenoval své dvě hry na scéně tohoto divadla. Po dvacet let mě pravidelně zval ke spolupráci. Dával jsem mu jednoznačně přednost, už pro jeho lidské kvality. Dokonale jsme si rozuměli vůbec. Jeho smysl pro humor mi byl velmi blízký, stejně jako můj jemu. Často, i s chotí, zavítali ke mně a mé ženě do Prahy. I po listopadové revoluci 89. Felix byl neúplatný mravně. Nekompromisní charakter i ve vztahu k obecnému divadelnímu zákulisí. Jeho charakternost neudýchali někteří bezcharakterní a měl někdy čemu čelit. – Kam bych se rád v životě vracel? Inu, děje se. Do Curychu se vracím každý rok, pokud to jde, vždy na pár dní. Pár přátel, zejména z mladší generace stále zdatně žije. Jinak zavítám na Felixův hrob a nově, loni, po třicetipětiletém kamarádství odešel navždy můj přítel Sylvan, tak na ten jeho hrob též. Curych pro můj život znamená velký pojem. – Ale mohl bych jmenovat i Filipíny v roce 1970. Nechal jsem i tam srdce. Ti báječní lidé na mě nezapomněli, stejně jako já nezapomněl na ně. Svědčí o tom fakt, že po víc než čtyřiceti letech nechali pro mě u slavného sochaře stvořit sošku, kterou mi jako cenu poslali po jednom z nich (jménem Frank Rivera) a předali v Praze. Žízeň po New Yorku trvala od dětství, než jsem mohl trochu hasit tu žízeň v roce 2001. Ale to už vlastně by byla jiná kapitola. Domnívám se, že jsem měl vcelku u divadla štěstí. Až na opravdu vzácné výjimky bylo mně všude dobře, třeba i ve Finsku. Snad bylo vcelku dobře i těm lidem, se kterými jsem v práci měl tu čest. Snad se nemýlím. To rovněž těší. Souznění a uvolněnost, to je ta živá voda zdárného snažení.

Mezi léty 1991 a 2011 jste režíroval v Plzni. Jak moc jste v tomto divadle chtěl stále pracovat – a do jaké míry vás v Plzni stále drželo to, že zde máte trvalý domov?
To, že v Plzni mám stálý domov, hrálo nepochybně velkou roli. Jen proto jsem si mohl dovolit po dvacet let přispívat k uměleckému úsilí tohoto skvělého divadla. V posledních letech se mi už nechtělo týdny pobývat v hotelech, které jsem ještě v šedesátých letech minulého století tak miloval, proto pozvání ke spolupráci v mé Plzni bylo přijato zvlášť od srdce. Ale po těch dvaceti letech přišel čas, kdy se probudilo nutkání znovu se pokusit stvořit hru. V takovém případě výdej energie je maximální a alespoň v mém případě nesrovnatelně vyšší než sebenáročnější zkoušení v pozici režiséra inscenace. Takže jsem musel poděkovat. Už předtím jsem musel poděkovat Národnímu divadlu, též Vinohradům, kamenným scénám, kde jsem rád hostoval. Přes dotazy, zda bych alespoň ještě někdy něco inscenoval, dotazy velmi laskavé, musel jsem se zapřít a s mně milými kamennými divadly včetně drahé Plzně, s těmi přátelskými soubory, s pocitem vřelé vděčnosti se rozloučit.

Kdybyste se podíval dnes na ty všechny plzeňské inscenace, kterých bylo 19, dokázal byste v nich najít dramaturgickou linii? (Odkud byste se na to díval?)
Po celou tu dobu se mnou v Plzni dramaturgicky spolupracovala Máša Caltová. Výhradně ona. Ona mně nabízela hry, které pro mě vybrala. Ty zapadaly do dramaturgie divadla, kterou vytvářela, nemýlím-li se ona. Ona volila hry s rozmyslem, citem, a to ve spolupráci s vedením divadla tvořilo onu linii, do které má účast zapadala. Já jsem do toho nikdy nezasahoval, linie existovala i beze mne. Máša vkládala do svého cítění vše, rozuměla jednotlivým osobnostem souboru a hru, kterou jsem měl inscenovat, sama velmi znale obsadila, právě že soubor zasvěceně chápala, znala přednosti a kvality jednotlivých lidí, ona prostě do svého poslání vkládala vše, s velkým zanícením pro věc. Byla prostě takto skvělá.

Čím vám ve vašem profesním životě pomohla nejvíce?
Máše jsem obzvlášť vděčný za její energickou kontrolu a dohled u příležitosti mého inscenování scénického pásma, (někteří trvají na tom, že hry), které jsem „zkomponoval“ u příležitosti padesátého výročí povstání proti Němcům, pátého května roku 1945, a následného amerického osvobození šestého května. Celé to dění vychází z mého vlastního prožitku a pokrývá období vlády Němců za války, osvobození Američany a téměř osmiměsíční jejich pobyt, rovněž, a to je důležité, krásné vztahy s námi, zůstali skoro až do Vánoc, než definitivně odešli. Bez přispění Máši ve volbě, které scény předlohy o mnoha obrazech a mnoha postavách vypustit, které ponechat, bylo by dovedení k premiéře podstatně obtížnější. Býti dramaturgem nadprůměrné úrovně vyžaduje určité vlohy, jako vše, co se týká divadla. To se naučit nedá. Máša měla vše, v tomto smyslu. Měl jsem možnost se o tom přesvědčovat dvacet let.

Zdeněk Janál