Rozhovor s Petrem Zuskou a Mami Mołoniewicz

Tento jedinečný večer se skládá z děl čtyř choreografů – dvou světových s českými kořeny a dvou zahraničních působících u nás – Jiřího Bubečníka, Petra Zusky, Jiřího Ševčíka a Mami Mołoniewicz. V následujícím mini rozhovoru vám přiblížíme dva z nich – Petra Zusku a Mami Mołoniewicz.

Petr Zuska je u nás znám především jako šéf baletu Národního divadla v Praze, v jehož čele stál v letech 2002–2017. Působivá je ale i jeho taneční kariéra, během níž měl možnost vystoupit v dílech celosvětově uznávaných choreografů, například Jiří Kylián, Alvin Ailey, Gerhard Bohner, Robert North, Mats Ek, Hans van Manen, Christopher Bruce, Ohad Naharin, Nacho Duato a další. Jako tvůrce má na svém kontě více než padesát inscenací pro zahraniční i tuzemské soubory. S baletem DJKT nastudoval Sinfoniettu Leoše Janáčka. Pro plzeňského diváka je to první příležitost seznámit se s prací Petra Zusky, i když jako tanečníka ho mohou pamatovat jako Alexej Karenina (na fotografii) ve Vaculíkově baletu Anna Karenina (2012).

Mami Mołoniewicz pochází z Japonska, v baletním souboru DJKT působí od roku 2016, od roku 2017 pak na postu sólistky. V jejím repertoáru najdete nejtěžší role klasického baletu – Odetta/Odilie v Labutím jezeře (na fotografii), Medora v Korzárovi, Kitri v Donu Quichotovi, Růženka v Šípkové Růžence a další. Nepřehlédnutelná je i v současných choreografiích například jako Kateřina ve Zkrocení zlé ženy nebo jako Mineko v nově nastudovaném baletu Geiko (na fotografii). Je začínající choreografkou, její dílo Senkou, které poprvé představila na Baletních inspiracích, bylo vybráno i na Balet Gala 2024. Pro Čtyři řeky vytvořila choreografii s názvem Sny.

Můžete čtenářům přiblížit svou choreografii, která bude součástí tanečního večera Čtyři řeky?

Mami: Nechci prozrazovat příliš nebo diváka někam vést. Přála bych si, aby každý mohl svým způsobem porozumět tomu, co vidí. Každý z nás má sny, ve kterých se odehrávají různé příběhy. Jsou intimní součástí lidské představivosti. Každý, kdo mou choreografii uvidí, ji nejspíš pochopí jinak. Možná v ní někdo najde kousek ze svého života nebo možná ze svého snu?

Petr: Premiéra mé Sinfonietty byla v dubnu 2024. V rámci roku české hudby jsem ji vytvořil pro soubor Bohemia balet. Tento legendární opus Leoše Janáčka z roku 1926 je ze své podstaty oslavou české země, její přírody a národa. Mé pojetí z toho tedy přirozeně vychází. Myslím, že právě v dnešní globalistické době, která s sebou krom jiného přináší i jasné tendence omezování státních suverenit a relativizaci národních identit, je o to více třeba se vracet k našim kořenům a připomínat si naši symbolickou DNA. Aktuální uvedení tohoto díla se váže k oslavám desátého výročí, kdy byla Plzeň evropským hlavním městem kultury. Pojďme se tedy snažit i o to, aby Evropa zůstala věrna svému historickému obrazu pestrobarevné mozaiky a nestala se v budoucnu jen šedivou zdí.

Jaký jste typ choreografa. Máte všechny kroky promyšlené před vstupem na baletní sál, nebo tvoříte až na místě a spoléháte se na pověstnou múzu?

 Mami: Kroky většinou tvořím doma nebo v kavárně nad latté. Hluboce přemýšlím o každém kroku a ráda mám vše připravené, ačkoliv se v baletním sále vždy objeví příslovečná múza. K mnoha změnám mě inspirují samotní tanečníci a různé situace během zkoušek.

Petr: Jsem typ choreografa, který má rád rámcovou představu o celém díle ještě, než začne se samotným zkouškovým procesem, a je jedno, zdali se jedná o něco kratšího, nebo celovečerák. Před každou zkouškou si pak následně v hlavě připravuji základní strukturu toho, co bych chtěl během těch pár hodin udělat, kam se zhruba dostat. Pochopitelně, že ať už z pohledu onoho celku, nebo těch jednotlivých úseků, občas při zkouškách dochází k momentům jistých odchylek od původního plánu, kdy mne to prostě intuitivně zatáhne trochu jinam. To jsou pro mne momenty té nepředvídatelné múzy. Co se však týká konkrétních kroků, vazeb, partneřiny… tedy „písmen a slov“ oné „povídky, básně či románu“, to vše vzniká až s tanečníky na baletním sále. Dopředu nemám připraveno nic.

Co nebo kdo vás přivedl k choreografii. Jak vůbec vzpomínáte na své první dílo. Co vám tehdy bylo inspirací?

Mami: K tvorbě vlastních choreografií mě přivedl večer s názvem Baletní inspirace iniciovaný Jirkou Pokorným v roce 2022. Byla to skvělá příležitost otestovat se nejen jako tanečník, ale také zjistit, jaké to je tvořit něco od začátku. Po prvotním nadšení jsem si ale uvědomila, že to není tak jednoduché. Dokonce jsem si říkala, že už si na to nikdy netroufnu. Postupem času mě to ale vtáhlo a moje choreografie byla přijatá pozitivně. To mě motivovalo a povzbudilo v další tvůrčí práci. Mě osobně inspiruje William Forsyth. Jeho choreografie jsou elegantní a silné zároveň. A tím pádem vizuálně atraktivní. Jeho taneční styl je mi velmi blízký

Petr: S vlastní choreografickou tvorbou jsem začal ve svých dvaceti letech, tedy vlastně paralelně se svou kariérou interpretační. Myslím, že se nejednalo o nějaký impuls zvenku, prostě jsem při poslechu hudby začal mít intuitivně své vlastní představy a obrazy a dostal chuť je realizovat. Mé asi úplně první dílko, bylo pětiminutové dívčí sólo s názvem Zpověď. Byl to vlastně duet, ale chlapec stál po celou dobu zády k divákům vzadu u horizontu a byl nahý. Kromě otočení hlavy dopředu k tanečnici v úplném konci, se nehnul, takže byl spíše jakousi živou scénografií. Aby vytvářel iluzi siluety, mu kromě toho zblízka svítilo do očí silné kontra světlo. Byl tedy na konci více zpocený než ona tanečnice. Myslím, že ten kus miloval a v životě na něj nezapomene…

Za zmínku ale jistě stojí hudba, kterou jsem k tomu použil. Píseň od Dagmar Andrtové – Voňkové byla úžasnou a specifickou stylizací lidové písně. Což je žánr, který se celou mou tvorbou vine jako nějaká červená nit dodnes. Lidová píseň a nejen přímo z našeho geografického regionu, pro mne vždy byla velkou inspirací a možná ne náhodou tehdy odstartovala těch 35 let mé dosavadní tvůrčí kariéry.

Petře, vy máte na svém kontě dějové i abstraktní balety. Mami je začínající choreografkou, ale jako tanečnice má také zkušenosti s obojím. Jaké formě tance dáváte přednost?

Mami: Jako tanečník i začínající choreograf bych se nechtěla před ničím uzavírat. Obě formy jsou zajímavé! Kreativní zkušenost sama o sobě nejlépe formuje umělce a umění nezná hranic. Už teď sním o tom, že v budoucnu vytvořím představení pro děti s jasným příběhem, ale ráda tvořím i věci, které neříkají vše přímo. Mám mnoho nápadů.

Petr: Termín „abstraktní“ všeobecně nepovažuji za ideální, ač se v našem oboru dost používá a víme, co máme na mysli. Jenže balet a taneční či pohybové divadlo, je vždy především divadlem a to ze své podstaty abstraktní není a být nemůže. Na jevišti jsou hmotní a konkrétní umělci, slyšíme konkrétní hudbu a v hledišti sedí diváci, kteří jsou rovněž z masa a kostí… Řekněme tedy spíše „nedějové“. Nemohu říci, co mne táhne více, jestli Prokofjevův Romeo a Julie, nebo jednoaktovka na minimalistickou, repetativní hudbu Arvö Pärta… (To uvádíme jen jako příklad, protože oboje jsem dělal). Nejvíce mne táhne vždy to, na čem pracuji aktuálně, ale užívám si oboje a rád tyto žánry střídám. A pokud čas od času pracuji i s herci a čistě jen režíruji, což je už výrazně jiný druh práce, užívám si to taktéž. Fenomén divadla vnímám jako širokou výseč a bohatou pokladnici výrazových prostředků, které mne baví objevovat, hrát si s nimi a které mne baví i navzájem kombinovat.

Děkuji za rozhovor.