Rozloučení s Tomášem Šolcem

Za třicet tři let svého působení v činohře DJKT (1965–1998) nastudoval 117 rolí. Na mnohé z nich plzeňští diváci dodnes vděčně vzpomínají – třeba na Lorda Babberleyho z Charleyovy tety, Puka ze Snu noci svatojánské, Hadriána z Hadriána z Římsů, Chlestakova z Revizora, Plancheta z Nezvalových Tří mušketýrů. Ceněný byl i jeho Mercuzio v Romeovi a Julii nebo cynický filozof Henry v Obrazu Doriana Graye. Do srdce publika se zapsal jako Fadinard ve Slaměném klobouku, Vodník Michal v Lucerně, Čičikov v Mrtvých duších, Ondřej Třasořitka ve Večeru tříkrálovém nebo jako patron Fortunato v Poprasku na laguně.  Šolcovo herectví hravě přecházelo z jemné groteskní komiky k charakterům postav. Mistrně ovládal umění zkratky a jeho jevištní invence vždy sloužila stylu komedie.

„Divadlo je jednou z pěšinek, po kterých se chodí mezi lidmi,“ prozradil Máše Caltové v rozhovoru Tomáš Šolc.

Tomáš Šolc pocházel z významné a velké herecké rodiny. Jeho dědeček Bohumír zakladatel Šolcovy herecké dynastie a první principál „Šolcova divadelního spolku“ zemřel ve třiaosmdesáti letech. Jeho otec, principál František Šolc, který po dědovi převzal kočírování spolku, se dožil třiadevadesáti. Tomáš Šolc nechtěl narušit matematickou posloupnost a chtěl tu dle svých slov „zlobit“ do 103 let. Odešel však pokojně a v kruhu svých dětí v Praze na Břevnově, když dovršil osmdesát šest let. 

Kromě herectví to byl muž mnoha talentů. Exceloval v tenise, miloval hory, byl vynikajícím gymnastou i atletem, v těchto disciplínách dokonce sbíral vítězné vavříny. Své sportovní nadání úročil i na jevišti. Když to role vyžadovala, chodil v ní k nadšení plzeňského publika i po rukou. Jeho celoživotní vášní byla také výtvarná tvorba. Je znám jako osobitý mistr portrétu a ženského aktu. „Tohle je můj svět – svět mezi ženskou krásou!“ říkával. „Každá nová modelka mi vrazí nové péro do křídel a já letím!“ dodával nadšeně. Zabýval se i fotografií a básnickou tvorbou. Mezi prezentacemi svých kreseb briskně zarecitoval báseň, která vznikla před pár hodinami, kdy uchváceně fotografoval probouzející se Plzeň.

„Tomáš byl poslední z velké činoherní generace, kteří tu byli, když jsem v roce 1965 nastupoval,“ vzpomíná Pavel Pavlovský. „Žil zdravě, neflámoval a měl rád ženský.“ Monika Švábová k tomu dodává: „Tomáš byl tzv. herec od Pánaboha. Veliký komediální talent a profesionál, kterého jsem si vážila. Čest jeho památce...“