S režisérem Adamem Doležalem o inscenaci Příliš drahý jed

V čem je hra Příliš drahý jed specifická, jak bys ji žánrově určil?
Už samotné určení žánru je specifické. Na jednu stranu by se hra dala označit jako dokudrama, ale na to je v ní až moc činohry. A na klasickou činohru je v ní zase až moc zcizovacích prvků – písničky, poezie, zpřeházená časová linka, střihová struktura celku, humor na nepravděpodobných místech, bourání tzv. čtvrté stěny mezi hercem a divákem… Z toho, co znám, má text asi nejblíž epickému divadlu, tak jak jej definoval Bertolt Brecht. Ten také psal politicky zaměřené, často kabaretní hry, u kterých záměrně upozorňoval na divadelnost předváděného, aby tím dosáhl aktivace myšlení diváka. Takových textů poslední dobou moc nevzniká. Tyto hry jsou také většinou výrazně tematicky spjaté s místem a dobou, ve které vznikly a o které mluví. Může se tak stát, že jsou už deset let od svého vzniku v podstatě nehratelné, protože doba, o které mluví, už minula. I proto pro mě byl Příliš drahý jed jasnou volbou, protože ač je v tuto chvíli aktuální, tak doufám, že třeba za takových 5 let bude (doufám!) už pouhým záznamem historie. Doufám!

Je pro tebe režijní práce na něm v něčem odlišná od tvých předchozích zkušeností? V čem?
Je to velmi specifická práce, protože s podobně strukturovaným a napsaným textem jsem ještě nedělal, i když jsem o tom vždy tajně snil. Zároveň je to obrovská výzva – inscenovat takovou hru na malé scéně. I když si myslím, že malá scéna celkovému vyznění sluší, tak bylo nutné vymyslet takový znakový systém, abychom ji ospravedlnili. Přeci jenom se na jevišti vystřídá 22 herců ve více než 60 rolích a v nepočítaně prostředích. Bylo tedy nutné vymyslet takový divadelní princip, který by nám toto umožnil. Odrazili jsme se od kabaretního vyznění předlohy a vytvořili ambivalentní prostor, který nám dovoluje hrát celý kus jako divadlo na divadle (v souznění s předlohou spíše jako „divadlo na divadle na divadle a v divadle“). Vím, že to zní složitě, ale věřím, že ve výsledku to tak působit nebude. Ovšem logistická práce byla v tomto případě náročnější, než bývá obvykle.

Čím tě tato hra zaujala hned při prvním čtení? A co si myslíš, že by na ní mohlo být zábavné pro diváky?
Šířeji odpovím dále, ale to první, čím mě ta hra trkla do nosu, byla její specifická práce s divákem. V jednu chvíli se totiž právě on stává předmětem jednání některých postav. Ty se obrací přímo do publika, a jedna konkrétní postava (nebudu prozrazovat která) se snaží publikem manipulovat a vnutit mu svoji verzi vyprávěného příběhu, přičemž záměrně narušuje dění na jevišti. Tento nezvyklý autorský postup mi otevřel jedno ze zásadních témat hry a pojmenoval dobu, ve které žijeme. Dobu, ve které má každý „svoji pravdu“, ale někteří dělají vše pro to, aby tu jejich pravdu přijali i ostatní. Jsme doslova bombardováni informacemi ze všech stran a je čím dál tím těžší se v nich vyznat. A publikum této hry se ocitá uvnitř této informační manipulace, stává se její součástí a může tak lépe nahlédnout na její směšnost.

Kým je pro tebe agent Alexandr Litviněnko?
Milující otec od rodiny, člověk, který zemřel, protože měl morální zábrany, které jeho spolupracovníci neměli. Ale i svým způsobem posedlý člověk, který žil celý život ve strachu. Pro mě je morálním středobod celé hry, i proto, že některé jeho činy jsou diskutabilní – protože všichni chybujeme. Ale tuhle otázku si musí položit divák sám a odpovědět si na ni podle svého. Návod na čtení představení nechci, ani nemůžu dát.

Co z Litviněnkova příběhu na tebe nejvíce zapůsobilo?
Toho by bylo hodně. Celý ten příběh se mi jeví šílený a nejšílenější na něm je, že většina z toho se nějak takhle opravdu stala. Ale kdybych měl něco vybrat, tak by to byla například zarputilost, s jakou se Litviněnko pustil do vyšetřování vlastní vraždy, stejně jako jeho bezpodmínečná láska ke svojí rodině, spojená s určitou tvrdohlavostí. Ale asi nejsilněji z celého příběhu na mě doléhá vše, co se dělo po jeho smrti – ta neochota úřadů jednat. A vědomí, že Evropa v rámci obchodních zájmů dovolila, aby se takové věci děly beztrestně dál.

Vzpomněl jsem si, čeho je v tomto ohledu schopná i česká dezinformační scéna, a přepadl mě obrovský pocit bezpráví, studu a bezmoci. Pořád nejsem schopný pochopit, jak je možné, že někdo popírá nebo překrucuje tak evidentní skutečnosti, že jsme tak manipulovatelní, že se pro nás pravdou stává to, čemu se rozhodneme věřit, bez ohledu na jasná fakta. V tom je pro mě signifikantní poslední věta, vlastně poslední slovo z celé hry.

Dalším zásadním faktorem je příběh lásky Mariny a Alexandra Litviněnkových. Je to jediný pevný bod v tom šíleném světě okolo nich. Přináší naději, že jsou věci, které cítí každý člověk po celém světě stejně a kterých se lze chytit, i když je všechno ostatní vykloubené.

Může Litviněnko něco symbolizovat pro současný svět? Vidíš nějakou spojitost jeho případu se současnou ruskou agresí?
Určitě. Vražda Alexandra Litviněnka byla jednou z mnoha událostí, kdy měla Evropa dát Putinovi najevo, že jsou určité hranice, že není všemocný. Nestalo se a jen o pár let později došlo ve Velké Británii k pokusu o otrávení Sergeje Skripala a pak k dalším a dalším nelidským činům. Všechny tyto činy Putinovi vlastně prošly, a protože s jídlem roste chuť, tak jsme dnes tam, kde jsme. Je mi jasné, že teď trochu zjednodušuji a že v případě takové vraždy je politicky problematické nějak aktivně jednat, ale zavírat oči před chybami, které jsme v tomto ohledu sami napáchali, také není správné – takhle se z historie nikdy nepoučíme.

Děkuji za rozhovor.

Zdeněk Janál