Umění nemá sílu věci měnit, ale má sílu otevřít nevyřčené otázky

Bylo jen otázkou času, kdy naše přední skladatelka Sylvie Bodorová napíše svou první operu, neboť slavila úspěchy s velkými oratorními díly Juda Maccabeus (2002) a Mojžíš (2008), napsanými pro festivaly Pražské jaro, resp. Smetanova Litomyšl. Na těchto dílech Sylvie Bodorová prokázala svůj cit pro velká vokální díla a vznik její první opery Legenda o Kateřině z Redernu, na které pracovala v letech 2012–2014 a která byla poprvé uvedena 19. prosince 2014 v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, byl tedy jen logickým pokračování v tomto druhu komponování. Její druhou operu Quo vadis u ní objednala plzeňská opera. Vznikla na libreto skladatelky a ředitele DJKT Martina Otavy, který zároveň bude dílo režírovat, inspirována byla díly antických autorů Suetonia, Tacita a Petronia a objevují se v ní motivy stejnojmenného románu polského romanopisce Henryka Sienkiewicze. Zavede nás do antického Říma v letech 60–68, do doby, kdy Římu vládl císař Nero.

Připravovaná opera vzniká na námět slavného románu Quo vadis. Dostala jste toto téma za úkol, nebo jste se na výběru také podílela?
Jsou témata, která mne dlouhodobě zajímají, a toto je jedno z nich. Jsem ráda, že se mi podařilo pro Quo vadis získat i ředitele Martina Otavu natolik, že se stal i spoluautorem libreta. Určitě jsme v roce 2017, kdy se smlouva k napsání díla podepisovala, netušili, jak moc se toto téma stane aktuálním. Při práci na celkové koncepci se ukázalo, že téma Quo vadis je pro dnešního posluchače příliš epické, a bylo potřeba jít „na dřeň” celého příběhu. Základní kostra dějového příběhu podle H. Sienkiewicze je sice zachována, ale pro lepší scénické uchopení jsme ji podepřeli řadou historických reálií. Inspirovali jsme se díly římských autorů Suetonia, Tacita a Petronia.

V jistém rozhovoru jsem se dočetla, že váš skladatelský rukopis prošel logickým vývojem a ustálil se na posluchačsky příjemné, barevně sugestivní hudbě. Jaký styl či techniku jste pro svou novou operu zvolila?
Pro autora 21. století je zdánlivě dovoleno vše. Škála možností je skutečně široká. Mám za sebou důkladné studium všech skladatelských směrů a technik, přesto pro mne tím nejdůležitějším zůstává hudba, která je schopna komunikovat s posluchačem tak, abych jejím prostřednictvím byla schopná posluchače oslovit jak emocionálně, tak ho vést k zamyšlení nad řadou dnešních problémů. Dlouho byla melodie zatracována jako přežitek. Nikdy jsem si hudbu bez silných emocí neuměla představit, a hlavně v opeře ne. To je přece základ vokální hudby! Využívám širokou paletu skladatelských možností, ale vše se váže k tématu. Pokud mi to pomůže dokreslit příběh, nic není tabu. Ani melodie!

A jak jste pracovala s operními hlasy. Využila jste klasický princip střídání sólových partů a sborových čísel, nebo jste se vydala jiným směrem?
Opera je fascinující žánr. Přiznám se, že pro ni mám slabost. Ta komplexnost, neuvěřitelné možnosti a zároveň i určitá omezení. Prostě najít v daném tématu to, co se na jevišti dá podtrhnout, a vyvarovat se dlouhých a pro posluchače nudných popisů. Zaujmout. Najít způsob, jak děj zrychlit, přiblížit posluchači, aby odpovídal vnímání dneška. Proto v opeře Quo vadis najdete i projektované zpravodajství odpovídající dnešní době. Víc asi nebudu prozrazovat. Vedle árií je v mé opeře řada ansámblů – duetů i tercetů. Fascinuje mne to, co v činohře není možné, ale v opeře ano, a to díky síle emocionálního hudebního sdělení! Těším se také na sborové scény. Stručně řečeno, mělo by tam být vše, co klasická opera obsahuje, a snad ještě něco, co přináší pouze naše doba.

Je něco, co byste chtěla říci současnému divákovi prostřednictvím hudby opery Quo vadis?
Miluji historická témata. Téměř všechna moje zásadní díla jsou inspirována historickými událostmi – celovečerní oratorium Juda Makabejský komponované pro Pražské jaro (2002), oratorium Mojžíš komponované na objednávku Smetanovy Litomyšle (2008), orchestrální písňový cyklus Lingua angelorum na objednávku Thomase Hampsona (2012). Tento cyklus byl inspirovaný dobou Rudolfa II. a stejnou dobou byla inspirovaná i opera Legenda o Kateřině z Redernu (2014), objednaná divadlem F.X. Šaldy v Liberci.

Vždy, když začínám na tématu pracovat, snažím se nejdříve získat co nejvíce znalostí, pochopit dobu, ve které se příběh odehrává. Je pro mne až šokující, jak se jednotlivé vzorce se železnou pravidelností opakují a my lidé je nejsme schopni rozeznat, a byť sice vždy v jiném hávu, jim podléháme a dopouštíme se stále stejných chyb. Umění nemá sílu věci změnit, ale má sílu otevřít často nevyřčené otázky, osvítit věci z jiné stránky a přivést lidi k zamyšlení. Pokud se mi to alespoň u části publika podaří, budu šťastná.

Děkuji za rozhovor.

-md-