Historie baletu DJKT

Začátky historie plzeňského baletu sahají do poloviny 60. let 19. století, a Plzeň tak patří k divadlům s dlouhou baletní tradicí. Činnost ansámblu byla až do roku 1945 skromná a repertoár nepočetný, balet často plnil služební povinnost k operám a operetám. Plzeň však byla vždy divadlem, kde vyrůstaly osobnosti českého profesionálního tance, které se převážně uplatnily později v Národním divadle v Praze.

První baletní představení přivážela společnost Pavla Švandy ze Semčic v podobě velkých výpravných tanečních féerií, bylo to např. pohostinské vystoupení baletního souboru Prozatímního divadla v Praze s inscenací postavenou podle francouzského vzoru Život ve snách, aneb: Kouzelné cestování (1865, choreografie: Marie Kneislová, hudba: J. Fischer), s Marií Hentzovou v hlavní roli. Z dalších baletních inscenací byla v sezóně 1889/1890 uvedena populární Královna loutek J. Bayera v choreografii vídeňského baletního mistra J. Hassreitera. Tento titul se hrál i v roce 1891 a pod choreografii se podepsal sólista baletu Jaroslav Dašek. První stálou baletní mistryní (šéfkou baletu) byla přední balerína a choreografka Fanny Friesová (psána též Jana Frisová, manželka majitele divadelní společnosti Janovského). Studovala především tance do oper, operet a her se zpěvy a tanci, z nichž jmenujme např. výpravnou pohádku Čarovný závoj (1892, E. Tittl: Oslí kůže). Vedle vlastních tanečníků se uplatňovali i hosté, mj. zde hostoval mnichovský soubor Excelsior (1893) a událostí bylo vystoupení první sólistky ND Praha Františky ze Schöpfů-Borecké, která tančila roli Zjevení-Jeptišky ve slavné baletní scéně Meyerbeerovy opery Robert ďábel (1894). Operní soubor, jehož byl balet po některá období součástí, měl na repertoáru tituly, které předpokládaly účast tanečníků, zejm. za ředitele P. Švandy ml. (Ch. Gounod: Faust a Markétka, B. Smetana: Prodaná nevěsta, P. I. Čajkovskij: Eugen Oněgin, J. Strauss: Cikánský baron aj.). Mezi sólisty baletu té doby nacházíme jména – I. Schenková, S. Belaniová-Bellariová, A. Davidová, J. Dašek a v baletech vystupovali i činoherci, např. A. Lies, M. Steibergová, Z. Pištěková, F. Polák. Pevné základy dostal baletní soubor v letech 1902–1912, kdy byla baletní mistryní Jana Freisingerová, která přišla s profesionálními zkušenostmi z Královského divadla v Záhřebu a v Plzni nastudovala např. Tance národů s hudbou J. Strnada (1903), Královnu loutek (1904), Pohádku o Honzovi O. Nedbala, Excelsior F. Marenca (1905), výpravnou baletní pantomimu Olim [Bejvávalo, V záři minulosti] J. Káana z Albestů, (1906), Probuzení bajadéry P. Lany (1906, choreografie: Francesco Gromwell; pozn. španělský skladatel věnoval své dílo A. Gromwellové), Z pohádky do pohádky O. Nedbala (1911) a přes 100 scénických tanců do oper a operet. Ve svém souboru měla sbor 12 tanečnic se sólistkami Mílou Gallovou a Bertou Kovaříkovou, která vedla baletní školu a systematicky doškolovala i členy ansámblu, mnohdy angažovanými z řad amatérů. V ansámblu působili i manželé Francesco a Anna Gromwellovi, kteří do Plzně přišli ze Španělska přes pražská varieté. V době nástupu V. Talicha za dirigentský pult (šéf opery 1912–1915), hostoval v Plzni druhý šéf baletu ND Praha Augustin Berger, který postavil tance do Smetanovy Prodané nevěsty (1912) a uvedl baletní pantomimu Závoj pierotčin E. Dohnányiho (1912, 1916). Po Freisingerové nastoupil do Plzně na období 1912–1919 Jaroslav Hladík. Uváděl klasické baletní tituly i taneční pantomimy, např. Královnu loutek (1913, 1922), Princeznu Hyacintu O. Nedbala (1913, 1918, 1928), Pohádku o Honzovi (1913), pantomimu O lehkovážném Pierotovi M. Costy (1913), Z pohádky do pohádky (1914), Andersena O. Nedbala (1914), Coppélii L. Delibese (1919) a k dramaturgicky progresivnějším patřilo např. první provedení Snu v lese A. Mikšíka (1916). J. Hladík odešel na šéfovské místo do Brna (poté do ND Praha) a v Plzni nastalo neklidné období (1919–1937) střídání baletních mistrů. Na postu šéfa baletu se vystřídalo na 20 choreografů, vesměs významných postav našeho baletu.

V sezóně 1919/1920 to byla Hana Olšovská, která měla k dispozici 9 tanečnic a 7 elévek a na repertoár zařadila např. Chodské zvyky P. Dědečka (1920). František Bálek jako šéf souboru 1920–1922 měl ansámbl 12 tanečnic v čele s primabalerínou Milkou Skřivanovou. Za jeho éry byly nastudovány balety V baletním sále M. Angera (1920), Z pohádky do pohádky (1921), Labutí jezero P. I. Čajkovského (1921), Královna loutek (1922). Václav Pohan byl baletním mistrem 1922–1924, vedle M. Skřivanové byla primabalerínou a baletní mistryní Marie Dobromilová (v těchto funkcích byla v Brně i ND Praha). 1924–1926 měla Plzeň dva baletní mistry, vedle V. Pohana to byla i Marta Aubrechtová. Soubor tvořilo 6–9 tanečnic, 1–2 tanečníci a 5–12 elévek. Na repertoáru byly např. Plášť na hudbu E. Griega, Šeherezáda N. Rimského-Korsakova, Karneval R. Schumanna (1923), Kouzlo opia (koláž na hudbu L. van Beethovena, A. Luiginiho a A. Balatky), Slovanské tance A. Dvořáka (1923, choreografie: A. Viscusi), Louskáček P. I. Čajkovského (1924, choreografie: M. Aubrechtová). Dalším baletním mistrem byl Jan Pohan 1924/1925, M. Aubrechtová zůstala baletní mistryní a v sezóně 1925/1926 se ujala šéfovského místa a soubor posílila o sólistu Josefa Judla. Na repertoáru sezóny byly balety Salambo R. Frimla, Smrt otrokyně A. Beréniyho, Bajaja J. Káana z Albestů, Coppélia a Z pohádky do pohádky. F. vedl baletní soubor v sezóně 1926/1927 a v ansámblu měl vedle své ženy Tamar [Tamara] Corponu, M. Skřivanovou, H. Ottovou a sólistou byl J. Sadarewsky; sbor měl 2 tanečníky, 13 tanečnic a 5 elévek. Na repertoáru byly Noc ve Faustově domě F. Nademlejnského/V. Brožíka, Faunovo odpoledne (s neznámou hudbou), Probuzení bajadéry P. Lany (psané španělským skladatelem pro A. Gromwellovou), Jarní romance A. Jensena, Španělské intermezzo H. Moszkowského aj. V sezóně 1927/1928 vedla soubor T. Corpona a vystřídal ji Voloďa Pirnikov [též psán Wlodja, Voloďa Pirnikoff, Ladislaus Häusler, Vladimír Häusler, vl. jménem Ladislav Häusler] a angažováni byli jeho žena Nina Pirniková [Pirnikovna, dcera pražského baletního mistra Františka Pirníka, sestra tanečníka Karla Pirníka] a Otto Stočes, který v Plzni strávil první část své interpretační a choreografické kariéry 1925–1933 (jeho dalším dlouhým angažmá bylo ND Praha, které trvalo až do roku 1962). Nastudován byl mj. Příběh vojáka I. Stravinského (1927) a první provedení Anemonina kouzelného proutku plzeňského skladatele E. Burgstallera (1928), pantomima Zázrak E. Humperdincka (1928), taneční pantomimy K. Mohra Golem, Pan a Bílé kníže (1929). V sezóně 1928/1929 odešli z Plzně T. Corpona a J. Sadarewsky. V období dvou sezón (1931–1933) byl vedením souboru pověřen O. Stočes a choreografie pro opery a operety připravoval Jaroslav Häusler, bratr V. Pirnikova. Vladimír Smetana byl do divadla angažován pouze jako choreograf pro opery a operety a balet mu byl svěřen pro období 1933–1935; jako choreograf zde hostoval např. olomoucký sólista Leo (Ladislav) Gavar. Nástupem J. Judla, pohotového choreografa rutinního choreografa na post šéfa baletu 1937–1945 se situace souboru stabilizovala (v souboru byli v angažmá např. O. Stočes, A. Tolarová, A. Přibylová, O. Janotová). Na scéně nadále dostával především ověřené kasovní tituly jako např. Královna loutek (1937), balet pro děti Svatý Mikuláš a vodník Ivánek (1938, libreto a hudební koláž J. Judl), Pohádka o Honzovi (1938), Labutí jezero (1940), Závoj pierotčin (1940), Z pohádky do pohádky (1944) a třikrát se hrály Slovanské tance A. Dvořáka (1938, 1939, 1941), dramaturgickou novinkou bylo první uvedení Baletu o růži O. Zítka (1942), kterou oba hlavní inscenátoři (O. Zítek a J. Judl) později přenesli do svého působiště v Brně. Do předválečné baletní historie patří např. vystoupení exotického tanečníka, ve světě slavného Ore Tarraco [vl. Jménem František Kulhánek], dále zde hostoval brněnský šéf Ivo Váňa Psota (později se proslavil svou emigrací 1939–1945, kdy působil mj. v Les Ballets Russes de Monte Carlo], ruská balerina, choreografka a šéfka baletu ND Praha Jelizavetta Nikolská (1926, přijela s programem: Jižní láska na hudbu P. I. Čajkovského, Poem extase na hudbu A. Skrjabina, Harlekýnovy miliony R. Driga). Z ansámblů pak v Plzni hostoval Holandský balet a ruský baletní soubor Udalaja [prameny blíže nespecifikují program večerů].

Zásadní zlom přichází s koncem války. Do Brna odešel J. Judl (později šéf libereckého a ústeckého baletu) a na jeho místo nastoupil na období 1945–1948 Antonín Smolík. Soubor převážně vystupoval v operách a operetách a první baletní inscenací byla až v roce 1947 Nedbalova Princezna Hyacinta. Smolíkův nástupce Slavibor Jindřich nastudoval pouze jeden titul, opět s Nedbalovou hudbou (1948, Andersen).

Pevné profesionální základy dal souboru až Josef Škoda v období 1948–1951 (obdobně tak později učinil v Liberci a zejména v Olomouci). Škoda rozšířil personální obsazení ansámblu a dramaturgii obligátních titulů – Coppélia (1948), Pohádka o Honzovi (1949) o první plzeňská uvedení kratších děl (1948, P. I. Čajkovskij: Italské capriccio; 1950, A. Chačaturjan: Maškaráda) i původní česká díla (1950, Z. Vostřák: Filosofská historie, mj. 2. cena Divadelní žatvy 1950; 1951, J. Křička: Král Lávra; 1951, L. Janáček: Lašské tance).

Dalším významným mezníkem baletních dějin Plzně byl nástup Jiřího Němečka na místo šéfa baletu. Dramaturgie jeho éry (1951–1957) stavěla na Škodových základech – mezi díla klasická vnesla další díla světového a zejm. sovětského repertoáru, všímala si vyrovnaně i nových domácích děl. S choreograficky invenčními, dramaticky a dějově účinnými balety s pevnou režií se plzeňský soubor prosadil mezi přední česká baletní tělesa. J. Němeček uvedl např. Viktorku Z. Vostřáka (1951), samostatně inscenované Polovecké tance z opery Kníže Igor A. Borodina (1951), Romea a Julii S. Prokofjeva (1952, 1. cena Divadelní žatvy 1953), Z pohádky do pohádky (1953), Prométhea L. van Beethovena (1954), Jánošíka V. Kašlíka (1954, 1. cena Divadelní žatvy 1955), Krysaře P. Bořkovce (1955), první provedení Svatebních košilí J. Nováka (1955), Labutí jezero (1955), Mládí M. Čulakiho (1956, 1. cena Divadelní žatvy), Bachčisarajskou fontánu B. Asafjeva (1956), Sněhurku Z. Vostřáka (1957), první provedení Ochridské legendy S. Hristiće (1957). Němeček vytvořil v souboru tvůrčí atmosféru a jeho ansáblem prošla řada budoucích interpretačních i choreografických osobností, např. R. Brom, J. Čejka, V. Hradilová, Z. Kozlík, M. Kydlíček, E. Němečková, D. Novotná, L. Ogoun, Z. Pašek, L. Rešl, H. Sobková, P. Šmok, V. Viktorinová, J. Žalud.

Němeček odešel jako šéf baletu ND Praha a jeho místa se na období 1957–1961 ujal Luboš Ogoun. Realizoval zde svůj program přerodu tanečního umění, hledal a nacházel nový technicky náročný styl, který vyžadoval všestrannou interpretační vyspělost a pohotovost, kterou většina jeho ansámblu plnila, nebo na jeho stylu vyrostla ve výrazné osobnosti (P. Koželuh, M. Ječmínek, M. Synáčková, D. Novotná, A. Pohribný, J. Žlábková aj.). Během svého angažmá v Plzni nastudoval L. Ogoun Rudý mák R. M. Gliera (1958), Labutí jezero (1958), první provedení Komediantské pohádky M. Vacka (1958), Popelku S. Prokofjeva (1959), Veselé paničky windsorské V. A. Oranského (1960), Othella J. Hanuše (1960), operu-balet Dítě a kouzla M. Ravela (1961) a novinku Baladu o námořníkovi Z. Křížka (1961). Věra Untermüllerová, šéfka baletu 1961–1967, navazovala na režijní a dramatické základy J. Němečka a o nové prvky obohacenou choreografickou stavbu L. Ogouna. Vyrovnala se se ztrátou výrazných sólistů, kteří odešli za předešlými choreografy (za J. Němečkem do ND Praha, za L. Ogounem do Brna a P. Šmokem do Ústí n. Labem, později za Ogounem a Šmokem do Baletu Praha) a dala příležitost dalším tanečníkům, např. J. Heydukové, J. Hoščálkovi, J. Chábové, A. Chládkové, J. Illekové, I. Ječmínkové, M. Ječmínkovi, J. Kaftanovi, A. Kaftanové, Z. Sudkovi, V. Šedivému, P. Vitingerovi, J. Žaludovi a J. Žlábkové. V Plzni nastudovala Vítr ve vlasech M. Vacka, Kamenný kvítek (1962), Rozkaz/Hirošimu V. Bukového, první provedení Čarodějova učně M. Hlaváče, první provedení Lásky a smrti J. Hanuše, první provedení Capriccia J. Nováka a Spící krasavici P. I. Čajkovského (1963), Romea a Julii (1964), Ptáka Ohniváka I. Stravinského, Maličkosti W. A. Mozarta a Čarodějnou lásku M. de Fally (1966), Istar B. Martinů, Francesku da Rimini P. I. Čajkovského, Rhapsody in blue G. Gershwina a Labutí jezero (1967). Tragická nehoda ukončila její slibnou plzeňskou etapu.

Po zkušenostech interpreta ČSSPT a choreografa z Ústí n. Labem přišel do Plzně Gustav Voborník. S emocionálním, dramatickým a choreografickým talentem zde v letech 1968–1981 inscenoval Slovanské tance (1969), Popelku (1971), Moravské a Lašské tance L. Janáčka (1972), Viktorku (1973), Carmen G. Bizeta/R. Ščedrina (1976), českou premiéru Anny Kareniny R. Ščedrina (1977), první provedení Buratina K. Odstrčila (1978), Marnou opatrnost L. Hérolda /J. Lanchberyho (1979), novinky Horko Č. Gregora a Nokturna u fontány M. Hlaváče (1980). Sólisty jeho éry byli J. Heyduková, Z. Mašitová, P. Vitinger. Manželská dvojice sólistů – František Tichý a Libuše Králová – se po Voborníkově odchodu ujala vedení ansámblu (Králová jako choreografka). Repertoár tohoto období byl různorodý (1982, Z pohádky do pohádky; 1982, V. Trojan: Zkrocení zlé ženy; 1983, Z. Pololáník: Pierot; 1983, Coppélia; 1984, A. Melikov: Legenda o lásce; 1986, Romeo a Julie; 1987, J. Offenbach /J. Lanchbery: Hoffmannovy povídky; 1988, K. V. Molčanov: Macbeth; 1989, Bachčisarajská fontána). a umělecky lépe vycházely kratší, komornější tituly (1985, Krysař a V. Kašlík: Don Juan; 1985), Výraznými osobnostmi ansámblu byli v tomto období L. Čihař, Z. Ryšlink, L. Eisová, J. Žalud aj.

Listopad 1989 vnesl změnu i do vedení plzeňského baletu, F. Tichý a L. Králová odešli do Českých Budějovic (Králová načas i do Ostravy). V době provizoria byl počátkem 90. let pověřen vedením baletního souboru jeho dlouholetý člen – Jiří Žalud. Žalud racionálně a uvážlivě zval do Plzně významné choreografické hosty – např. Libuši Hynkovou (1990, B. Martinů: Špalíček), Jiřího Blažka a Martu Drottnerovou (1992, C. Pugni: Esmeralda), Andreje a Marilenu Halászovi (1993, Popelka), Pavla Šmoka (1994, koláž na hudbu O. Nedbala: Nedbalky), Jiřího Kyseláka (1994, Maškaráda), německou choreografku Juttu Dass (1994, B. Britten: Dům stínů, 1995 J. Sibelius: Scaramouche), Hanu Machovou (1995, Italské capriccio), Zdeňka Prokeše (1995, D. Milhaud: Vůl na střeše).

Robert Balogh byl šéfem baletu v sezónách 1995–1997. Vnesl do repertoáru mj. efektní velkoplošné hudební a baletní koláže – Casanova (1994) a Puškin (1997), které oživily jeho dramaturgii (1995, Romeo a Julie; 1996, G. Bizet/P. de Lucia: Carmen).

Od sezóny 1997/1998 se stal šéfem baletu Pavel Ďumbala, který nástupem na plzeňský šéfovský post ukončil sólistickou kariéru (Košice, Pražský komorní balet, ND Praha). Barevnou paletu jeho dramaturgie tvoří převážně hostující choreografové, jejichž prostřednictvím se souboru i divákům dostává různorodý pohybový slovník a inscenační styly. Ve složené premiéře nazvané Večer plný lásky představil Šmokovu choreografii I. Zeljenky Musica slovaca, ve Vaculíkově choreografii Oči plné slz se na scénu dostaly Wesendok-Lieder R. Wagnera a dalšími Vaculíkovými tituly byly koláže Etcetera a Stmíváníčko (1997) a první český taneční muzikál P. Maláska Edith – Vrabčák z předměstí (2000). J. Blažek nastudoval tradiční verzi Giselle Ch. A. Adama (1998), Ján Ďurovčík tanečně provedl operu W. A. Mozarta Kouzelná flétna (1999). P. Ďumbala debutoval také jako choreograf nastudováním tradiční choreografie M. Petipy v baletu Don Quijote L. Minkuse (1999) a připravil na vlastní libreto Marnou opatrnost F. Hérolda /J. Lanchberyho/S. Poluektova-Onsoffa (2002). Bronislav Roznos, bývalý sólista Pražského komorního baletu a nyní šéf baletu v německém Zwickau, představil (2001) divákům fyzicky náročnou, módním a moderním trendům vyhovující inscenaci Time of Pain – Čas bolesti s doprovodem hudební koláže (skupina Dead can Dance, Philip Glass, Ondekoza, Claus Nomi, Les Tambours du Bronx).

Od sezóny 2003/2004 je šéfem baletu Jiří Pokorný, který se snaží o široké žánrové rozpětí. V praxi to znamená pravidelné zařazování děl světové klasiky a vyhledávání titulů, které přinášejí nové choreografické a režijní postupy. 

Jana Holeňová