Historie činohry DJKT

První zprávy o českém divadelním dění v Plzni jsou spojeny se jménem profesora Josefa Vojtěcha Sedláčka. Zorganizoval roku 1818 s ochotníky Kotzebuovu frašku Roztržití a posléze i hru plzeňského starosty Davida Osvobození Plzně od Táboritů roku 1434. Kočující herecké společnosti, většinou německé, hrály v Plzni i v českém jazyce. Josef Kajetán Tyl, působící jako herec v Hilmerově společnosti, získal od Sedláčka osvědčení o znalosti češtiny (1829); v Plzni, kde naposled hostoval jako člen Zöllnerovy společnosti, mu byl uspořádán roku 1856 manifestační pohřeb. Po pádu Bachova absolutismu se začal rozvíjet plzeňský veřejný život (založen pěvecký spolek Hlahol, jednota Sokol, otevřena Měšťanská Beseda), vzrostly ochotnické aktivity a pobyty divadelních společností se prodlužovaly (Zöllnerova společnost /1861–1963/). Rozhodnutím městského zastupitelstva (1863) se v původně německém Městském právovárečnickém divadle (arch. Sacchetti /1832/) v Divadelní ulici formálně zrovnoprávnila česká představení, v praxi ale počet asi 5O produkcí za sezónu nevzrostl. 1. listopadu 1865 se uskutečnila premiéra Shakespearova Romea a Julie, která otevřela zahájení provozu českého divadla s pravidelným provozem (po pražském Prozatímním divadle druhá stálá česká scéna). Ředitelem byl ustanoven čtyřicetiletý Pavel Švanda ze Semčic (1865–1875, dosavadní dramaturg a režisér pražského Prozatímního divadla. Byl odvážným i rozvážným podnikatelem, který uváděl J. K. Tyla a ze současných českých dramatiků Šamberka, Bozděcha, Kolára, Sabinu a Jeřábka. Ze světové klasiky preferoval Shakespeara, Schillera, Goetha, Molièra, Gogola. Na náročných úkolech postupně vyzrával i jeho umělecký soubor, ve kterém byly takové osobnosti jako herec a režisér E. Chvalovský a herci O. Sklenářová–Malá, J. Frankovský, E.Pešková, M. Ryšavá, J. Seifert, J. Šmaha, V. Budil, J. V. Slukov. Na rozvoj českého divadla odpověděli Němci 21. října 1869 otevřením větší a modernější divadelní budovy v Goethově ulici (pozdější Malé divadlo, arch. Josef Niklas) a vytvořili tak pro český provoz nelítostnou konkurenci. Přesto, že se Pavel Švanda ze Semčic bránil uvádění triviálních a bezduchých her, v druhém desetiletí svého ředitelování stále častěji zařazoval do repertoáru tituly, u kterých se předpokládal kasovní úspěch. Ani tak se nevyhnul tlaku ze strany představitelů města po stále větších ústupcích, a tak došlo nejen k umělecké, ale i návštěvnické krizi.

Po Švandově odchodu bylo divadlo opět zadáváno ředitelům – podnikatelům. Se svými soubory se tady vystřídali J. E. Kramuele (1875–1876), několikrát opět P. Švanda (1876–1877, 1878–1881, 1884–1886), J. Pištěk (1877–1878, 1886–1889, 1891–1892), F. Pokorný (1881–1884), V. Budil (1889–1891, 1895–1900), P. Švanda ml. (1892–1895) a F. Trnka (1900–1902). 27. září 1902 byl zahájen celoroční provoz v nové reprezentativní secesně–neorenezanční budově Městského divadla (dnes Velké divadlo) ve Smetanových sadech (arch. A. Balšánek). Nově ustanovené správní Družstvo jmenovalo ředitelem Vendelína Budila (1902–1912). Měl zkušenosti nejen jako člen pražského Prozatímního divadla, ale také jako herec a ředitel divadla v Plzni. Divadlo pojímal jako národní instituci vyjadřující se kriticky ke společenským problémům a hledající základní lidské hodnoty. Jeho oblíbeným dramatikem byl A. Jirásek, ale velkou pozornost věnoval i Dykovi, Mahenovi a Kolárovi. Ve světové klasice se vedle preferovaného Shakespeara objevuje i Ibsen, Gogol, Sofokles, Molière a Corneille. Naprostou většinu inscenací sám režíroval. Vyznačovaly se působivými jevištními obrazy a vynikajícím hereckým ztvárněním. Herce vedl k promýšlení role, k sugestivnímu výrazu a dokonalému zvládnutí techniky. Herecký soubor disponoval řadou suverénních tvůrčích osobností: O. Beníšková, M. Nový, V. Vydra, T. Brzková, R. Deyl, B. Karen, E. Kohout, B. Zakopal ad. Dekorační praxe se opírala o typové kulisy fundusu. Ke konci svého tvůrčího období se dostal Budil do sporu se zastánci impresionistických a expresionistických inscenačních postupů a kvůli vynucenému poklesu náročnosti repertoáru i s intelektuálnějším publikem. Ředitel Karel Veverka (1912–1917) se snažil uvádět novinky ze současného i světového repertoáru, ale originální dramaturgie nacházela slabou odezvu v inscenační praxi. Ve scénografii se díky J. Skupovi začalo směřovat k moderní náznakové scéně. Ředitel Josef Fišer /1919–1922) s režisérem J. Počepickým vytvářeli moderní, ale vnitřně nevyzrálé inscenace, jejichž charakteristickým rysem byla výrazná jevištní stylizace. Snahy o avantgardní uměleckou reformu ředitele Oty Zítka /1931–1943) spadly do krajně nepříznivé hospodářské situace, a i on se musel podřídit vkusu publika. Nevýrazné výsledky kmenových režisérů vyřešil přizváním sugestivního, expresivně razantního J. Honzla k několikerému hostování. Půvabnou a přesně tempo-rytmicky zvládnutou inscenaci Klicperova Hadriána z Římsů vytvořil se scénografem F. Muzikou.

Okupační repertoár po březnu 1939 charakterizoval návrat k domácí klasice a hojné uvádění německých her. Metaforickou imaginací i citlivostí k žánru se vyznačovaly první režie Alfréda Radoka, který pro svůj židovský původ pracoval v Plzni pod pseudonymem V. Bureš (Benátská maškaráda, Před západem slunce ad.). Vedle režiséra A. Kurše na sebe upozornil výtvarník architektonicky pojatého prostoru A. Calta. Novinkou bylo použití projekce. D. Medřická, M. Tesařová (později Radoková), L. Fišer, J. Hlinomaz, M. Horníček patřili k elitě hereckého souboru. Na podzim roku 1944 německé okupační úřady divadlo uzavřely. Po osvobození v květnu 1945 přibylo českým divadelníkům i Německé divadlo (přejmenované na Malé divadlo) v Goethově ulici. Ředitelé Pavel Dědeček (1945–1946) a Jarmil Škrdlant (1946–1948) (současně režisér) kladli v dramaturgii důraz na klasiku a uvádění sovětských dramatiků. V roce 1948 nastoupil do ředitelské funkce průbojný pětatřicetiletý režisér a herec Zdeněk Hofbauer, který v Plzni působil již dříve. Jako přesvědčený komunista usiloval o uvádění českých novinek, které měly vychovávat k socialistickému myšlení. Vyvaroval se ale mechanického přejímání nalinkovaných doktrín a nikdy se neuzavřel originalitě a hledačství. Hofbauerovy citlivě tempo rytmicky vystavěné inscenace se vyznačovaly pregnantní atmosférou jevištního obrazu, civilním hereckým výrazem a intimní dramatičností (Macbeth 1949 – ztvárnil i titulní roli), Pan Puntila a jeho sluha Matti (1951), Hráči (1953 ad.). Z herců stáli ve špičce souboru Z. Jiráková, J. Balašová, J. Kovaříková, V. Neužil, J. Benátský, L. Kopřiva, F. Krahulík, V. Krška, Č. Řanda, J. Kostka, N. Deborská a Václav Lohniský (současně režisér s bohatou divadelní obrazivostí). Z. Hofbauer tragicky zemřel při autonehodě na cestě do Národního divadla, kde měl převzít funkci šéfa činohry. Rudolf Kubáček, který se stal roku 1954 na šestnáct let ředitelem Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni (název od roku 1955), přenechal provoz čtyřsouborového divadla (činohra, opera, opereta, balet) na odpovědnosti jednotlivých uměleckých šéfů. Šéfem činohry se stal režisér Luboš Pistorius (1953–1960), který prokázal vytříbený smysl pro hodnotu dramatického textu a inicioval pro soubor napsání nových her českých autorů (P. Kohout, M. Stehlík); jako režisér vycházel z detailní analýzy textu stavící na psychologicky propracovaných hereckých výkonech. Občasné nebezpečí nevzrušivosti Pistoriových inscenací bylo naopak vzdálené šéfovi činohry Václavu Špidlovi (1960–1963), který text razantně vykládal, vedl herce k vervnímu projevu a kladl důraz na jevištní sugestivnost. Ve scénografii, která se stále výrazněji vracela od popisnosti ke stylizovanosti, se prosadil zejména výtvarník širokého výrazového spektra Vladimír Heller (když byl nucen z politických důvodů opustit divadlo, spáchal roku 1970 sebevraždu).

V roce 1965 byl otevřen provoz v Komorním divadle (zadaptovaném kině) a Malé divadlo bylo v roce 1977 zbouráno. Po okupaci Československa byl odvolán šéf činohry Svatoslav Papež (1966–1971), jehož režie se vyznačovaly detailní psychologickou interpretací (Dvanáct rozhněvaných mužů) a politickou adresností, která se mu stala osudnou (Lékařem proti své vůli). Donucen k rezignaci byl i ředitel R. Kubáček. V průběhu 60. let, kdy řada herců odešla do Prahy, se proměnil herecký soubor. Byli angažováni J. Hlaváčová, R. Olárová, F. Baťka, J. Konečný, D. Neblechová, S. Šanovcová, V. Vlčková, J. Jánský, J. Gross, P. Pípal, R. Přibil, J. Samek, T. Šolc, M. Vlachovský; dosud v angažmá působí P. Pavlovský, M. Švábová a V. Vrabec. Období normalizace, kdy se na vedoucím postu vystřídalo šest ředitelů, bylo paradoxně umělecky cenné díky personální stabilitě souboru činohry. Řada titulů (dramaturgie M. Caltová, J. Kudláčková) české a sovětské provenience i klasické hry vypovídaly o totalitní problematice i morálních otázkách souvisejících s marasmem doby. Nejrozsáhlejší část repertoáru režíroval Ota Ševčík (šéfem činohry byl 1971–1980, 1982–1989), který uplatňoval široký a proměnlivý žánrový rejstřík, usiloval o výrazné stylové gesto inscenace a dokázal dovést herce ke strhujícím výkonům (Večer tříkrálový, Příběh koně, Coriolanus). K režisérskému týmu patřil ještě I. Šarše, který poskytoval prostor psychologicky mnohotvárnému herectví (Toulavý kůň, Druhá kapitola) a L. Engelová, vytvářející kultivované, stylově propracované inscenace (Svátek Jeho Veličenstva). Její zásluhou se také v osmdesátých létech rozběhla činnost studiové scény v divadelním klubu (Ze života žížal). Režisér Václav Beránek (Vévodkyně valdštejnských vojsk) byl současně i výraznou hereckou individualitou. Stabilní herecký soubor doplnili N. Konvalinková, J. Tesařová, I. Gübel, L. Schneiderová, M. Zahálka, P. Kikinčuk; dosud hrají v souboru Z. Kostková, A. Procházka (současně režíruje zejména své komedie), J. Nechutný, Z. Mucha, K. Vinická a J. Zindulka. Z normalizačních ředitelů se citlivým vztahem k umění odlišoval pouze Mikuláš Krotký (1977–1984), v jehož funkčním období také proběhla rekonstrukce a přístavba Velkého divadla (znovuotevření 1985). V té době hrál činoherní soubor v náhradních prostorách loutkové scény Alfa. Režisér Jan Burian na sebe upozornil hned po svém nástupu do souboru činohry v roce 1987 promyšleným výkladem textu, invenčním řešením prostoru a pregnantní prací s hercem (Adam a Eva, Poslední, Kde kukačka hnízdo má). Šéfem činohry byl v sezónách 1989–1991. Po návratu z Divadla na Vinohradech se stal po Mojmíru Weimannovi (1990–1995) ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni (1995–2013). V činoherním souboru režíroval v sezoně pravidelně jeden profilový titul (Nuly, Richard III., Král Lear) a jeden titul komediální (Trouba na večeři – 1. místo na Festivalu smíchu).

Od 1. června 1992 byl šéfem činohry Pavel Pavlovský, po třicet let představitel špičkových rolí (Hamlet, Richard III., Cyrano) a nositel ceny Thálie za nejlepší herecký výkon v roce 1993 (Keržencev v Ubohém vrahovi). Jeho krédem se stalo emotivně silné divadlo dotýkající se nadčasových otázek lidské existence (Yvonna, princezna burgundánská), ale nechyběla mu odvaha k uvádění her porušujících zakódované tabu (Poručík z Inishmoru, Zabiják Joe). Nechával prostor pro nové české hry (Procházka, Kohout). Usiloval o spolupráci s předními režisérskými osobnostmi (členem souboru je L. Smoček (Poprask na laguně, Jejich den, Povídky z vídeňského lesa) a vnitřní konsolidaci hereckého souboru. A. Černá, K. Kovaříková, Š. Křesťanová, J. Kubátová a L. Čermáková dotvořily v tomto období dámskou část souboru; M. Stránský, M. Štěrba, M. Štrich, J. Maléř, Z. Rohlíček, A. Kaška, M. Krejsa a V. Dubnička část pánskou.

V sezoně 2011/2012 došlo ve vedení činohry k zásadní změně, když jako nový šéf nastoupil Juraj Deák, který v této funkci získal v minulosti bohaté zkušenosti v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a v pražském Divadle Na Fidlovačce. Pavel Pavlovský požádal o uvolnění z funkce v čele souboru, ale zůstal zde jako přední herec. Juraj Deák poprvé hostoval v Plzni v roce 2006, kdy vytvořil po všech stránkách úspěšnou inscenaci Královny Margot; Zkrocení zlé ženy v jeho režii se hraje před vyprodaným hledištěm již čtvrtou sezonu. Ve své koncepci proto vycházel ze znalosti ansámblu i plzeňského obecenstva. Jeho cílem je zařazování takových her, které zaujmou a kultivují vkus diváků, a přitom jsou uměleckou výzvou pro tvůrce inscenace. Zachoval početní i žánrovou proporci nově nastudovaných titulů. Shakespearův Macbeth, Moliérův Lakomec (obojí v režii Jana Buriana), Shawův Pygmalión (režie Juraj Deák) reprezentují klasickou tvorbu; Porcie Coughlanová od Mariny Carrové a Walczakova Amazonie (režie hostující Adam Rut) tvorbu současnou. Nová komedie Antonína Procházky Kouzlo 4 D, (v režii samotného autora) byla jako obvykle napsána přímo pro soubor činohry.

V roce 2013 se stala uměleckou šéfkou souboru činohry Natália Deáková a spolu s ní přišlo i několik změn. Do uměleckého souboru byli angažováni noví, především mladí herci a započala jeho postupná proměna. Ke spolupráci byli vyzváni režiséři s výrazným rukopisem, kteří respektují osobnost herce a zároveň vytvářejí silné interpretační divadlo (Martin Čičvák, SKUTR, Michal Vajdička, Thomas Zielinski, Filip Nuckolls a další). Proměnila se i skladba repertoáru; samozřejmě se i nadále uváděly klasické kusy, nicméně dramaturgie Natálie Deákové a jejího týmu postupně směřovala k náročnějšímu repertoáru a k posílení původní tvorby. K tomu přispěly nejen okolnosti vnitřní, ale i vnější: v roce 2014 ukončilo svoji činnost Komorní divadlo a od sezóny 2014/2015 bylo otevřeno Nové divadlo a s ním i Malá scéna, na které se dramaturgie činohry věnovala především uvádění současných a autorských her.

Do souboru činohry za doby působení Natálie Deákové přišla řada výrazných herců: Marek Adamczyk, Ondřej Rychlý, Marek Mikulášek, Jaroslav Matějka, Pavel Neškudla nebo Jan Holík, v dámské části souboru například Apolena Veldová, Zuzana Ščerbová nebo Klára Krejsová. Z režijních prací umělecké šéfky Natálie Deákové jmenujme alespoň Srpen v zemi indiánů (2013), Caligula (2015), Mefisto (2016), Sluha dvou pánů (2017) nebo Linie krásy (2018).

Literatura: Česká divadla, DÚ 2000, Sto let českých představení divadelních v Plzni, 1918, 90 let stálého českého divadla v Plzni, 100 let českého divadla v Plzni, DÚ 1965