Se Soňou Godarskou nejen o Cenách Thálie

Pozorní operní fanoušci si jistě všimli, že od konce předminulé sezóny se v obsazení začalo objevovat jméno slovenské sopranistky Soni Godarské. Úspěšná pěvkyně se plzeňskému publiku poprvé představila v operetě Leonarda Bernsteina Candide, následovala marnivá Manon ve stejnojmenné Massenetově opeře a titulní role v opeře Bohuslava Martinů Julietta aneb Snář. Právě za svůj podmanivý výkon v Manon získala letos prestižní divadelní Cenu Thálie, její jméno se v letošních nominacích objevilo ale dvakrát, porotu totiž zaujala také v operetě Candide. Na konci sezóny se na Soňu můžeme těšit v titulní roli operety Franze Lehára Giuditta.

O víkendu proběhlo slavnostní udílení Cen Thálie, ze kterého jste si jednu skleněnou vázu za nejlepší výkon uplynulého roku odnesla. Jaké jste měla pocity během slavnostního vyhlašování?

Přiznám se, že jsem už samotnou nominaci brala jako svoje vítězství. A ač to zní jako fráze, vůbec jsem to nečekala. Víte, mně k žádné roli nedopomohla agentura nebo manažer. Vše jsem získala vlastním úsilím a tvrdou prací. Celá moje rodina je nesmírně racionální a stojíme nohama pevně na zemi, takže jsem byla připravena spíše na variantu, že to nevyjde. Bylo však úsměvné, že když přišla na řadu naše kategorie, všichni mí kolegové začali najednou pokašlávat. Já samozřejmě taky. Najednou jsme si uvědomili, že možná půjdeme na pódium, kde budeme muset něco říct, ale ty protivné hleny se nám hrnuly do krku, přesně tak, jako se to někdy děje předtím, než jdeme zpívat na jeviště. V mysli jsem měla jen jednu větu – ať to můj tatínek nahoře zařídí, jak nejlíp uzná za vhodné, nechávám to teď v jeho rukou. Když vyslovili moje jméno, srdce mi opravdu vystřelilo do vesmíru. Snad jsem ještě nezažila tak obrovský pocit štěstí a hrdosti na sebe sama. Byl to večer, na který určitě nezapomenu.

Kromě toho, že jste získala Cenu Thálie za Manon, se vaše jméno objevilo i v nominacích v oboru muzikál a opereta. Tohle se nestává často, aby nějaké jméno figurovalo v jednom ročníku dvakrát…

Přiznám se, že jsem historii nominací nestudovala, ale když mi pak přišel e-mail, že mám i širší nominaci za roli Cunegonde, bylo to to první, co mě napadlo. Jestli vlastně někdo získal dvě nominace v jednom ročníku. Bylo by hezké to zjistit. Třeba jsem právě já ta první.

V Plzni vás tedy diváci mohou vidět jako marnivou Manon, snovou Juliettu i Cunegondu v Bernsteinově operetě Candide. Která z těchto rolí je vám nejbližší?

Hmm… to je opravdu těžká otázka. Protože každá role mi dává jiný prostor. Role Manon nabízí obrovský charakterový oblouk, který začíná mladinkou dívenkou a končí umírající Manon v deportaci. Hudební plocha je obrovská a já jsem na pódiu nonstop skoro dvě a půl hodiny. Za tu dobu je možné se proměnit a vystavět charakter role daleko snáz. Režie pana Jiřího Nekvasila je dokonalá a já mám v každém pohybu jasno, proč ho dělám. Je to pro umělce velká úleva, když má roli zažitou a může pak s každým představením prohlubovat charakter a pěvecky se zdokonalovat, protože mu to dovoluje volnost těla a jak herecká, tak hudební jistota. Cunegonde má daleko menší plochu a objevuje se v podstatě ve třech obrazech, během kterých musíte velmi přesně ukázat měnící se charakter role. A ještě k tomu je tam velmi exponované zpívání spojeno s decentní, ale přesto velmi přesnou taneční choreografií Martina Šintáka, kterou tančím spolu s kolegy z baletu. Musím se přiznat, že mým snem je na jevišti daleko víc využívat v rámci zpívání i své pohybové schopnosti, protože jako malá jsem cvičila gymnastiku a miluji tanec. No a Julietta? To je teda kalibr. Nikdy nezapomenu na slova režiséra Martina Otavy, který když mi chtěl vysvětlit podstatu Julietty, řekl: „Kudlanka.“ Bylo mi pak vše jasné. Miluji, když předvádí, jak by si danou situaci představoval. Je to nesmírně inspirující a to, s jakou hereckou přesností vystihne ztvárnění, je neskutečné. Přiznám se, že Julietta je jedna z nejtěžších rolí, které jsem doteď zpívala. Poznat dílo Bohuslava Martinů je nesmírně obohacující a po tom celém velmi náročném zkouškovém procesu až s odstupem času dokážu vnímat tu nádhernou hudbu. Na druhé straně, když se objevím na podiu, tak se občas cítím jako Alenka v říši divů, protože hudební zpracování je pro všechny tak náročné, že když dojdeme ke zdárnému závěru, cítím hluboký obdiv ke všem kolegům. Touto cestou chci poděkovat šéfdirigentovi Jiřímu Štruncovi, že i přes všechny naše malé přešlapy, zachovává absolutní klid a je naší obrovskou podporou. Pod jeho vedením dokáže orchestr interpretovat dílo Bohuslava Martinů s obdivem.

Vaše jméno je spojené především s divadly v Ostravě, Liberci a Českých Budějovicích. Co vás přivedlo do Plzně?

Manon. Zní to úsměvně, ale byla to právě Manon. A teď zpětně, když to vnímám, je to nádherná životní náhoda. Tvrdím, že věci jsou tak, jak mají být, a dějí se z nějakého důvodu. Manon jsem původně nastudovala v Národním divadle moravskoslezském, a když jsem se dozvěděla, že Manon v Ostravě končí, byla jsem nesmírně smutná. Věděla jsem, že je to role, která mi sedí a že mě dokáže profesně i vokálně posunout. Pak jsem se dozvěděla, že se tato produkce s úpravami bude dělat i v Plzni, ale nebylo předem dané, že si mě v Plzni pro tuto inscenaci vyberou. Uběhlo pár měsíců a já si tajně přála, aby mi zavolali. Neměla jsem kuráž sama divadlo o roli požádat, protože mám k těmto prosbám velký respekt. Někdy možná až moc velký. No a jednou mi zazvonil telefon a na druhé straně byl šéf opery Jiří Petrdlík s tím, zda bych přijala nabídku a zpívala Manon i u vás. Po velmi krátké době se pan Petrdlík ozval znovu a řekl mi, že moje kolegyně Jana Sibera nemůže z pracovních důvodu přijmou roli v Candidovi a že doporučila mě. Za to jí moc děkuji. Tak jsem se v plzeňském divadle objevila ještě před zkouškami na Manon. Byl to velký paradox, protože jsem roky předtím o spolupráci s DJKT projevovala zájem, ale okolnosti se vyvíjely jinak. Dávám své operní kariéře volný průběh a nechci na nic a nikoho tlačit. Dnes jsem u vás v divadle v krásných titulních rolích a to je pro mě velká čest a radost. Máte skvělý ansámbl a orchestr a všichni mě taky přijali neuvěřitelně přátelsky. To není samozřejmost a já bych jim za to chtěla moc poděkovat.

Ve vašem repertoáru je mnoho krásných rolí, máte četné zkušenosti i ze zahraničí. Na kterou příležitost vzpomínáte nejraději?

Nejvíc vzpomínám na koncerty na Mallorce. Když mě poprvé pozvali, byla to obrovská euforie. A pak samotné koncerty každý den v jiném městě, to byl obrovský zážitek. Zpívala jsem i ve vysokých horách, kam přivezli dokonce i křídlo. Měla jsem strach, že bez ozvučení nebude nic slyšet. Ale když jsem zazpívala první tóny árie Traviaty E strano… a dostala jsem ozvěnu z hor. To byl nádherný moment. Jako rodačka z Popradu, který je branou do Vysokých Tater, jsem měla pocit, že je všechno tak, jak má být. Byl to opravdu kouzelný moment. Pak ráda vzpomínám na roli Paminy, se kterou jsem debutovala v Holandsku, Německu a Belgii. Zpívat Paminu v Německu je opravdu velký závazek, ale měla jsem velký úspěch.

Na čem teď pracujete?

Momentálně mám za sebou generálkový týden v Ostravě, kde děláme operu Šarlatán Pavla Haase v režii Ondřeje Havelky pod vedením dirigenta Jakuba Kleckra. Za pár dnů máme premiéru a 8. listopadu vystoupíme s touto operou i na festivalu v Brně. Pak mě čeká kantáta Carmina burana s dirigentem Oliverem Dohnányim a Státním komorních orchestrem Žilina přímo v katedrále Palma de Mallorca. No a se závěrem sezóny přijde Giuditta ve vašem divadle, na což se moc těším. Je to nádherná hudba a já doufám, že inscenace bude i hodně roztančená.

Vaše cesta k opernímu zpěvu nebyla úplně přímočará, dokonce jste studovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze...

Ano, studovala. Dnes jsem za tento životní krok ráda, protože kdyby se cokoliv v mém umělecké životě stalo a já bych musela přestat zpívat, mám „chleba v ruce“. Zpívala jsem od 7 let v dětském pěveckém sboru, ale můj původní sen bylo studovat klavír. Stát se operní pěvkyní nebyl můj sen. To se stalo až po vysoké škole, kdy jsem odcestovala do Norska a inspirovaná kamarády z metalové světové scény, jsem najednou měla pocit, že bych na podiu chtěla stát taky. Během studia na VŠCHT se hudba z mého života vytratila úplně. Ale v Norsku se znovu objevila a na základě doporučení výborné americké klavíristky, která vedla jeden ze sboru, kde jsem jen tak pro radost zpívala, se moje cíle v životě začali ubírat tímto směrem. Ve 26 letech jsem se rozhodla studovat klasický zpěv a měla jsem jen půl roku se připravit na Pražskou konzervatoř. Pod vedením Jaroslavy Maxové Horské, která je mojí mentorkou a hlasovou pedagožkou dodnes, jsem přijímačky na konzervatoř udělala hned napoprvé a v 31 letech jsem konzervatoř ukončila a nastoupila jako host do Divadla F. X. Šaldy v Liberci v mé první roli Papageny.

To je zajímavá profesní cesta, původnímu oboru se tedy už nevěnujete.

Věnuji, už 14 let pracuji u korporátní společnosti na oddělení informačních technologií pro sedm zemí EU. Z každé zkoušky utíkám zpátky k počítači. Když nemám závazky v divadle, pracuji na sto procent, pokud ano, pracuji na zkrácený úvazek. Naštěstí můj zaměstnavatel má velké pochopení pro můj umělecký život. Možná díky tomu, že mám i normální zaměstnání, jsem v hudebním životě klidnější a mohu si vybírat a dělat divadelní produkce tak, jak je dělám. Dává mi to vnitřní klid, že kdyby náhodou žádné nabídky nepřišly, mám zadní vrátka.

Neumím si představit, jak to všechno stíháte. Jak vypadá váš běžný den?

V pracovním zápřahu jsem skoro sedmnáct hodin denně. V divadle se zkouší ráno i večer. Zkoušky začínají o půl desáté, ale já už od sedmi hodin ráno sedím u počítače, abych udělala a odeslala vše, co je nutné. Do jedné jsem na zkoušce. Mezi dopolední a večerní zkouškou či představením letím na ubytovnu nebo do šatny, kde mě čeká další práce nebo on-line schůzky. V pět v šest hodin se vracím zpátky do divadla, večerní zkoušky jsou dlouhé jako představení, takže do nějakých devíti desíti hodin. Pak mě čeká eventuálně cesta buď do Prahy, nebo spím někde na ubytovně. Ale já si nestěžuji. Je to obrovský benefit, který v životě mám. A musím se přiznat, že mě obě práce moc baví a vytváří balanc.

Snad máte čas si i někdy oddechnout, kde nebo při čem si nejlépe odpočinete?

Jednoznačně u sportu. Miluji zimu a běžky. Ani nevíte, jak já se těším na první vločky. Běžky a skialpy jsou mé hlavní aktivity v zimě a když mohu, ráda vycestuji na běžky do Norska do Sjusjoen a na skialpy do Tromso. Tam člověk vidí neskutečné scenerie. Před dvěma lety jsem byla na běžkách v Laponsku, kde jsem ujela 100 kilometrů a kde byla k vidění jeden večer i polární záře. Také mám moc ráda horské kolo a běh. Miluji kopce. Asi proto, že jsem z Vysokých Tater. Návštěva mojí mamky v Popradě je vždy spojená s výběhem na Sliezsky dom, kde si dám kávu, a pak zase běžím dolů. Nebo ráda vyrážím na túru na nějaký horský štít. Ráda sportuji se svojí sestrou, která je mým velkým vzorem, ale také super parťákem na cestách a při sportu.