Requiem v katedrále (2021)

Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) se církevním kompozicím poměrně dost věnoval. Napsal okolo dvaceti mší, z nichž asi nejznámější je Korunovační mše C dur, K. 317. Významné jsou i jeho Slavnostní nešpory C dur, K. 339, několikery litanie, moteto Exsultate jubilate, K. 165 a duchovní kantáta Davide penitente, K. 469. Mozart je také autorem oratoria La Betulia liberata, K. 118 (Osvobozená Bethulie) z roku 1771. Jakkoli tato, a mnohá další duchovní díla, jsou významná, z okruhu těchto skladeb je nejznámější Mozartova mše za zemřelé Requiem d moll, K. 626, vzniklá na samém konci skladatelova pohnutého života v roce 1791. Dílo je opředené legendou, která praví, že skladbu u něj objednal anonymní muž. Mozart, který tušil, že se blíží jeho konec, si myslel, že Requiem píše ke svému vlastnímu úmrtí. Onen tajemný muž, jak praví legenda, byl služebník hraběte Franze von Walsegg Stuppacha, který chtěl Requiem vydávat jako své dílo, napsané k smrti vlastní manželky. Těžce nemocný Mozart ovšem skladbu nestihl dokončit. Nedokončené skladby se ujal jeho žák Franz Xaver Süßmayr, který s nemocným Mozartem ostatně spolupracoval již na opeře La clemenza di Tito, komponované pro Prahu. Süßmayr dokomponoval části Sanctus a Agnus Dei a dokončil části smuteční mše, kterým již Mozart nestačil dát definitivní podobu. Na svém posledním opusu začal Mozart pracovat v červenci roku 1791, ale dílo několikrát odložil, protože se věnoval nejen dokončení a přípravám uvedení Kouzelné flétny, ale musel pro Prahu napsat korunovační operu La clemenza di Tito (Laskavost Titova), kterou u něj objednali pražští stavové, a která byla provedena u příležitosti korunovace císaře Leopolda II. českým králem. K práci na Requiem se vrátil až koncem srpna, ale již těžce nemocný. Jeho zdravotní stav mu neumožnil své poslední dílo dokončit. Mozartův životopisec Němeček píše:

„V den své smrti dal si donést partituru ke svému loži. Neříkal jsem to od začátku, že píši toto requiem pro sebe? Tak řekl a prohlížel si ještě jednou celek pozorně zvlhlýma očima. Byl to poslední pohled, plný bolesti a rozloučení s milovaným uměním – a tušení vlastní nesmrtelnosti.“

Mozart byl se smrtí smířen, považoval ji za nedílnou součást lidského života. Když mu v roce 1787 umíral otec, napsal mu:

„Protože smrt (přesně vzato) je pravým cílem našeho života, seznámil jsem se v posledních letech s touto skutečnou, nejlepší přítelkyní člověka tak, že její představa nemá pro mne nic hrozného, nýbrž mnoho uklidňujícího a utěšujícího … Neuléhám nikdy bez pomyšlení, že třeba, jakkoli jsem mlád, příštího dne již nebudu, a přece nikdo z těch, kteří mne znají, nemůže říci, že bych byl mrzutý nebo smutný, a za toto štěstí děkuji každodenně svému stvořiteli a přeji je ze srdce každému z lidí.“

Mozart zemřel 5. prosince 1791, Requiem zaznělo, jak již bylo řečeno, dokončeno skladatelovým žákem Franzem Xaverem Süßmayerem, 10. prosince 1791 ve Vídni.

Mozartovo Requiem je jedním z nejkrásnějších zhudebnění tohoto duchovního textu.

V hudbě byl latinský text requiem (mše za zemřelé) mnohokrát zhudebněn, poprvé zřejmě belgickým skladatelem Johannesem Ockeghem na konci 15. století. Slavná requiem napsali např. Antonín Dvořák, Johannes Brahms, Giuseppe Verdi, Hector Berlioz nebo Benjamin Britten. Mozart své Requiem nestačil dokončit, neboť mu smrt vyrvala pero z ruky. Dílo pak dokončil jeho žák Franz Xaver Süßmayr a v této verzi poprvé zaznělo ve Vídni 2. ledna 1793.