Ariadna na Naxu a Medea

Význam Jiřího Antonína Bendy (1722–1795) spočívá především v oboru scénického melodramu. Benda navázal na myšlenku Jeana Jacquesa Rousseaua vytvořit jevištní dílo v národním jazyce, kde se mluvené slovo a nástrojová hudba budou střídavě podílet na vytvoření dramatického celku.

Na rozdíl od Rousseaua, který chtěl, aby hudba vytvářela podklad pro pohybovou stránku hercova projevu, Bendova hudba vycházela z textu, neboť autor chtěl vytvořit nové hudební drama, jehož základním požadavkem bude dramatická pravdivost.

První Bendův melodram vznikl na německé libreto Johanna Christiana Brandese v Gotě koncem roku 1774, kdy se poprvé uskutečnila spolupráce mezi Seylerovou divadelní společností a místním dvorním kapelníkem a skladatelem Bendou. Až do příchodu Seylerovy společnosti Benda obstarával pouze hudbu chrámovou a komorní. Přesto hned jeho první dílo Ariadna na Naxu (premiéra 27.1.1775) a bezprostředně následující Medea na libreto Friedricha Wilhelma Gottera (premiéra 1.5.1775) se staly reprezentanty tohoto hudebního žánru a současně paradigmaty jeho dalšího evropského vývoje.

Jedná se o formu duodramatu – tedy dva po sobě následující monology Thesea a Ariadny, přerušené jen na třech místech hlasem víly Oready. Orchestrální mezihry jsou většinou jen několikataktové, ale tato stručnost není na úkor citového výrazu. Hudební obsah se úzce pojí k obsahu přednášeného monologu. A nejen to; Benda dokázal dát hudební složce samostatné významové nuance, které nesou dokonce i podtext zpochybňující význam slov.

Hudební složka se stává často i platnou nositelkou dějových změn. scelovacími prvky výstavby jsou reminiscenční motivy. Ty dávají do souvislostí textové a hudební pásmo, aby tak ve vypjatých místech zaznívaly dohromady. Mimořádná je zde hudební tónomalba krajinné scenerie, jakou najdeme až v dílech romantiků. Významotvorná je i samotná instrumentace: vedle smyčcového základu ji tvoří flétna, hoboj, fagot, lesní rohy, trubky a tympány, ovšem Benda využívá jejich nástrojových barev (hoboj pro milostný cit, fagot pro chmurnou náladu).

Bendův melodram podstatným způsobem rozšířil výrazové a obsahové možnosti instrumentální hudby vůbec. Zcela nové bylo i řešení hudebně dramatické formy – bez uzavřených čísel, což ovlivnilo další vývoj hudebního dramatu. Motivická práce, která posloužila Bendovi jako stavební základ celého díla i jako prostředek dramatické gradace, se stala samozřejmým požadavkem veškeré hudby.   

Doc. PhDr. Věra Šustíková, Ph.D.

DVĚ OTÁZKY PRO APOLENU VELDOVOU A JIŘÍHO PETRDLÍKA

Proč jste si k inscenování vybrali právě melodramy J. A. Bendy Ariadna na Naxu a Medea? Čím jsou podle vás výjimečné?

Jiří Petrdlík: V kontextu nejen českého, ale i světového vývoje melodramu v 2. polovině 18. století je tvorba J. A. Bendy naprosto průlomová, a to jak z čistě kompozičního hlediska, tak i z hlediska kombinace hudebního proudu s textem. A navíc Rok české hudby je vynikající příležitostí, jak poukázat na dílo skladatele, o kterém se učí všichni v dějinách hudby, ale jehož tvorba se objevuje na koncertních pódiích pouze příležitostně.

Apolena Veldová: Oba Bendovy melodramy jsou velmi sdělné většinovému publiku. Příběhy Ariadny i Medey jsou známé všem, kteří se alespoň trochu zajímají o antické příběhy, a zde jsou ještě okořeněné klasicistní hudbou. A forma melodramu, která téměř vymizela z českých jevišť, je zajímavým „bonbonkem“ do skladby činoherního i operního repertoáru.

Formě melodramu se oba věnujete dlouhodobě. Čím vám navždy učarovala a čím může být podle vás zajímavá pro naše diváky právě dnes?

Apolena Veldová: Melodramy jsou pro mě krásnou hereckou příležitostí v komplikovaném žánru. Hledání adekvátních hereckých prostředků je výzvou pro každého umělce, který vyznává krásu slova i krásu hudby. Obě složky se propojují, tím pádem má divák dvojnásobný zážitek. A právě vzájemné obohacování je důležitým faktorem našich životů, což platí i v umění. A v melodramu zvláště.

Jiří Petrdlík: Je to právě specifickou provázaností textu a hudby, která je naprosto jiná než třeba u opery. Ať se již jedná o duodrama, kdy se text s hudbou víceméně střídá, jako např. v dílech J. A. Bendy, nebo romantický melodram, kdy text a hudba plynou paralelně, či o techniky 20. a 21. století, např. voiceband, sprechgesang nebo třeba i beatbox. Je to zkrátka ohromně pestrý svět, kdy hudba a text jsou, nebo by měly být, ve vzájemně velmi vyváženém a provázaném vztahu, a to jak v rovině tvůrčí, tak i interpretační.

Zdeněk Janál